Vesnické stavení

 

 

 

Na vysvětlenou k tehdejším majetkovým vztahům je ještě dlužno dodat, že až do roku 1848 žádný rolník nepracoval na svém, veškerá půda byla panská, církevní, nebo státní. Rolník měl sice pozemek zakoupený, ale rozumělo se tomu tak, že měl svůj jen povrch země, na který se vztahovalo právo dědičné a mohl ho i zcizit (prodat), avšak dno pozemku (grunt) byl panský a vztahovala se k němu i veškerá břemena, tj. kontribuce (státní daň), pozemkový úrok vrchnosti, církevní desátek a mnoho dalších poplatků, které v souhrnu činily 33 –42%, v létech válečných až 65% z výtěžku pozemků. Roční poplatek (úrok) za dědičné užívání gruntovní půdy platil rolník vrchnosti ve dvou splátkách, na sv. Jiří dne 24.4. a na sv. Havla dne 16.10. Aby mohl dostát této povinnosti, byl nucen větší část svých výrobků prodat na trhu. A tak se stávalo, že nezbývalo dost potravy na výživu početné rodiny a v případě neúrodných let následoval i hladomor, zejména v chudších podhorských oblastech a na Českomoravské vysočině. Kromě toho byli rolníci, až do zrušení roboty, povinni pracovat na panském buď zdarma a nebo za nízkou mzdu. 

Výtěžek z polí ještě snižoval tehdejší způsob trojhonového (trojpolního, úhorového) hospodářství, kdy se na polích střídaly ozimy, jařiny a úhor. Takže každý rok ležela jedna třetina polí ladem, aby si půda odpočinula a to do doby, než bylo zavedeno hnojení polí chlévskou mrvou. O tomto způsobu hospodaření svědčí i záznam v jednom z následujících odstavců z roku 1654, o rozsahu oseté půdy na statku našeho předka, Jiříka Novotnýho.

 

Zrušení nevolnictví patentem ze dne 1. listopadu 1781 provázel i patent o dědickém právu, který byl rovněž hlubokým průlomem do tehdejších zvyklostí, kdy grunt mohl zdědit jen jeden z potomků, do roku 1787 zpravidla nejmladší syn, který byl povinen svoje ostatní sourozence vyplatit. Nový patent umožnil drobení usedlostí mezi dědice a tím vznik více hospodářských jednotek, avšak měl svá omezení. Nesměla vznikat ekonomicky nesoběstačná hospodářství s výměrou menší než 40 měřic tj. 8 hektarů ( což představovalo zhruba velikost půllánového statku). Od velikost jednolánového statku, byli v tehdejší společnosti sedláci považováni za zámožné.

 

Celkově neutěšená situace, do které se naší předkové bez vlastního zavinění dostali v pobělohorské době byla zapříčiněna příchodem cizí šlechty, které více než na domácím obyvatelstvu záleželo na vlastním prospěchu.   Po třicetileté válce u nás bylo mnoho usedlostí polorozpadlých a opuštěných, a nedostatek pracovních sil na panských velkostatcích nutil šlechtu ke stupňování nároků na robotní povinnost poddaných v míře, která nesnesla s dobou předbělohorskou srovnání. Po nástupu osvícené panovnice Marie Terezie a později i jejího syna Josefa II, kteří by rádi venkovskému obyvatelstvu ulehčili život, nastalo období permanentní vojenské intervence, počínaje Prusy, Sasy, Bavory, Francouzy, Španěly až po války napoleonské a nesmíme zapomenout ani na skutečnost, že monarchie nesla navíc veškerou tíhu obrany proti invazi Turků do Evropy. Válečné výdaje činily v rakouské monarchii až 90% z celkových státních výdajů, při čemž naprostou většinu těchto nákladů nesl na svých bedrech venkovský lid. Nejen útrapy spojené s neustálými přesuny vojsk a odvody mladých mužů do císařské armády, ale i obrovské daňové zatížení naše předky velice zatěžovalo.

 

Výnos císaře Františka I.

 

 

V  rodinných dokumentech se nám zachoval výnos císaře Františka I., kterým po prohrané bitvě s císařem  Napoleonem u Slavkova, vypsal v roce 1806 nové daně. Z tohoto dokumentu, který je psán kurentem, uvedu krátkou ukázku, přepsanou do současné gramatiky, avšak se zachováním původního slohu:

       My František první, z Boží milosti Císař Rakouský, král Jeruzalémský, Uherský, Český, Dalmátský, Charvátský, Slovinský, Haličský a Lodoměřský, Arcikníže Rakouský, Vévoda Lotrinský, Salcburský (atd.,následuje celkem 27 titulů, zakončených etc, etc.).

 

Mezi rozličnými bídami, které prozřetelnost Boží v času našeho patnáctiletého panování na nás dopustiti ráčila, nebyla žádná našemu srdci tak bolestná, jako nynější z mnohých nešťastných příhod povstalá potřeba,v níž se bezděčně nuceni nalézáme, Naše věrné poddané po tak mnohých, skrze posloupnost nevyhnutelných válek vystálých nešťastných příběhů, po tak velikém vynasnažení, které s oběti svého jmění pro zachování Našich korun vynaložili, právě v tom čase kde v lůně navráceného pokoje odpočinutí očekávají, k novému vynaložení jejich síly, a k novým obětem požádati musíme, aby nám k odstranění onoho zemského zlého ku pomoci přispěli, které na Naší Monarchii neodvrátlivé připadlé války po sobě zanechaly.

 

V podobném duchu pokračuje celý mnohastránkový dokument. V podstatě se jednalo o zvýšení daně z čistého výnosu z gruntů z původních 60% na 76%, na období „pěti následujících militárních let“ tj. do roku 1811. Čistý výnos nebyl stanoven jak je tomu zvykem dnes, na základě výsledku účetnictví, ale podle velikosti a bonity (kvality) obdělávaných polí. Kromě toho, byly zavedeny i vyšší daně spotřební na některé potraviny, což se týkalo především obyvatelstva městského. 

 

Na závěr dokumentu je uvedeno:

 

Dáno v našem hlavním a sídelním městě Vídní dne 20ho srpna, v tisícím osmistým šestým, panování našeho

v  patnáctém roce.

                                                                                          Franz

 

 Netřeba snad opakovat, že obrovské daňové zatížení, které nesli naši předkové nebylo způsobeno samotnou monarchií, ale bylo zapříčiněno zejména trvalými intervencemi ze strany Němců, Francouzů a Turků.  

 

Avšak vrátíme se zpět, k našemu rodokmenu. Pokud se týče Václava Balátě(1835), syna Jana Balátě(1796) víme, že odešel hospodařit na statek do Chotutic. Měl syna Václava(1881), což jsme zjistili jednak z rodinné hrobky Baláťů ve Skramníkách, a z vitráží v kostele Stětí sv. Jana Křtitele tamtéž. Tento strýc byl při křtu i kmotrem mého otce Jaroslava(1900) a podle otcova vyprávění, byl později generálním ředitelem Plaňanské vzájemné pojišťovny v Plaňanech. Z novinových článků, které měl můj otec uchovány ve svých písemnostech, jsem se dozvěděl, že statek v Chotuticích byl hodně velký, moderně zařízený, včetně několika traktorů, což bylo před válkou něco mimořádného. V jednom novinovém článku s levicovým politickým podtextem, byl strýc Václav(1881) označován za „milionáře“. Můj přítel, Ing.Miroslav Prokůpek, předseda Svazu vlastníků půdy, mi věnoval na jedné schůzi v Kolíně kopii dopisu, kterým v roce 1930 děkoval strýci Václavovi(1881), známý předválečný agrární politik Adolf Prokůpek, za jeho politický projev v Kouřimi. Zřejmě se strýc dosti angažoval i v agrárním hnutí. 

Při jedné z mých posledních návštěv na hřbitově ve Skramníkách jsem se u Baláťovy hrobky setkal s lidmi, se kterými jsem se domluvil jako s příbuznými a kteří se představili jako Sixtovi (nebo Syxtovi) s tím, že s nimi na statku žije jejich babička, příjmením Baláťová. Bohužel tato paní zanedlouho zemřela, aniž bych s ní měl příležitost promluvit. Takže Baláťovi v Chotuticích neměli štěstí na mužské potomky. Tito příbuzní mi řekli, že jim byl celý statek v restituci vrácen, a že pokračují v rodinné tradici a obnovili na něm soukromé hospodaření. Pozvali mě k nim na návštěvu, kterou jsem však později, ze zdravotních důvodů, již nemohl uskutečnit. Tehdejší dobu a smýšlení našich předků charakterizuje i nápis na jejich rodinné hrobce:

             

                      Zde leží prostý český sedlák a věrný vlasti syn, Václav Balátě (*1835).

 

A nyní se vrátíme zpět, k Baláťům do Prahy. Jak jsem již uvedl výše, Baláťovi z Bříství opustili svůj rodný kraj a usadili se v Praze, jako vážená středostavovská rodina. František Balátě(1858), vzdělaný člověk a vlastenec, dbal i na vzdělání svého syna Františka(1889), který vystudoval s vyznamenáním pražskou techniku jako stavební inženýr. Podklady pro charakteristiku tohoto výjimečného člověka mi poslala jeho dcera, Ing.Jarmila Šímová. František(1889) byl zcela oddaný rodině, velký vlastenec, který ctil nade vše pravdu a demokracii. Velký vliv na jeho výchovu měla kromě rodičů i teta Marie Brzáková (roz. Baláťová), sestra Františka Balátě(1858), která se svým manželem žila na statku v Bobnicích u Nymburka. Byla to paní velice inteligentní a sečtělá a František u ní, jako chlapec, trávil hodně času.

 

Přesto, že František vystudoval techniku s vyznamenáním, nemohl sehnat v Praze odpovídající zaměstnání a tak odjel za prací do Srbska, které v té době bylo součástí monarchie Rakousko-Uherska. Tam ho zastihla i válka, odkud narukoval přímo na frontu, aniž by se stačil oženit s Marií Krchovou, se kterou se seznámil v pražském Sokole a se kterou měl již čtyři roky vážnou známost. Při jeho výchově k vlastenectví bylo samozřejmé, že se nechá při první příležitosti zajmout, aby mohl bojovat za naši státní nezávislost. Než se však k tomu naskytla vhodná příležitost, byl jako fähnrich (praporčík) c.k. rakousko-uherské armády zraněn. Stalo se tak dne 23.1.1915 v Haliči u Visloku, při útoku 77.pěšího pluku, doplněného o vojáky z okresu Sambor-Přemyšl. Zranění nebylo vážné, měl prostřelen malík levé ruky, ale dalšího boje byl neschopen a byl proto poslán do nemocnice v uherském Debrecíně. Dle vlastnoručně nakreslené mapy byl na selském voze dopraven dne 24.1.1915 do Medzilaborce a potom sanitním vlakem přes Nové Město do Debrecína, kam dorazil dne 25.1.1915, v 16:30 hod. Přesnost uvedených údajů svědčí o strýčkově preciznosti. Dále se vydal bez dokumentů, tedy načerno, rychlíkem přes Budapešť( 26.1.1915), Ráb, Vídeň (26.1.1915 v 13:25 hod,) až do Prahy, kam dorazil dne 26.1.1915 ve 24:00 hod. K podniknutí této cesty musel projevit značnou dávku odvahy, protože ve válce, pokud se nemýlím, byl za podobný čin trest smrti. A to všechno postoupil, bezpochyby, kvůli lásce ke svoji snoubence.

Mapa cest po Rusku.

 

Mapa, kterou nakreslil Ing. František Balátě před tím, než byl se svoji jednotkou převelen

                                              na západní a jižní frontu.

 

Nicméně se opět vrátil ke svému útvaru, i když s trvale znehybnělým prstem. Jak se dalo očekávat, při první příležitosti se nechal zajmout a vstoupil, jako dobrovolník do československých legií. Postupně byl legionářem ruským, pak francouzským a italským. Na bojištích si vedl velice statečně a obdržel celkem 11 vyznamenání, mezi nimi i nejvyšší rumunský „Řád Mihai Viteazul“, za hrdinství projevené v bitvách o rumunskou Dobrudži, a naše nejvyšší vojenské vyznamenání „Československý válečný kříž“, které bylo udělováno in memoriam padlým bojovníkům a těm, kteří se dostali v boji do bezprostředního ohrožení života. Ve druhé polovině války byl se svoji legionářskou skupinou, v hodnosti podporučíka, přesunut z východní fronty na frontu v jižní Evropě. Tuto cestu kolem Evropy rovněž podrobně popisuje na mapě, kreslené vlastní rukou. Legionáři vyrazili po železnici dne 28.10.1917 z Etulei (v Dunajské deltě) přes Tiraspol, Jelizabet, Kremenčovo, Poltavu, Charkov(2.11.197), Orel, Tulu a Moskvu( 4.11.1917) a odtud dále přes Vologdu až k Bílému moři do Archangelska, kam dorazili dne 8.11.1917. Dále pokračovali Severním mořem lodí „Dvinsk“ do Newcastlu(23.11.1917) a do Londýna(29.11.1917), kde byli důstojníci legionářské jednotky dne 5.12.1917 pozváni na oběd do anglického parlamentu.

Na tomto obědě byl přítomen i tehdejší britský panovník,  král Jiří V. a  sir Edward Stanley, 17tý hrabě z Derby,  který v té době zastával úřad ministr války. Strýc měl možnost se tam seznámit se zajímavými lidmi, jako byl např.  R.W. Seton-Watson, který se jako přítel T.G. Masaryka významně zasloužil o vznik samostatného Československa.

Cesta dále pokračovala přes Winchester, Le Havre, Paříž(8.12.1917), Lyon, Toulon, přes Livorno do Říma(4.1.1918), odtud do Tarenta(8.1.1918) a dále lodí přes Iteu do Soluně, kam dorazili dne 12.1.1918. I tak náročné přesuny vojsk se dělaly za I. světové války. Strádání našich legionářů na Rusi muselo být nepředstavitelné. V zimě roku 1917 totiž vládl v Rusku hladomor a mimořádně krutá zima. Jistě si dovedeme představit, jak se po této cestě legionáři cítili, když byli přijati v anglickém parlamentu a pozváni na oběd, který byl uspořádána na jejich počest.

 

Při tom naši legionáři měli v podstatě ohromné štěstí. V Rusku v té době vypukla bolševická revoluce a její vůdce V.I. Lenin pod vlivem zdemoralizované armády, ale zejména pod vlivem počínající občanské války, porušil závazky které vázaly Rusko ke státům Dohody a vyhlásil „Dekret o míru.“ Toho využilo Německo s Rakouskem-Uherskem a mohutnou ofensivou na východní frontě dobylo Polsko, Ukrajinu, Pobaltí a Zakavkazko. Sovětská vláda podepsala dne 3. března 1918 potupný Brestlitevský mír, ve kterém uznala nárok „Centrálních mocností“ na nově dobytá území, pochopitelně včetně propuštění všech zajatců, kteří měli posílit frontu na západě. Legionáři, kteří zůstali na ruské frontě se dostali do bezvýchodné situace. Za naši státní nezávislost bojovat nadále nemohli a do vnitřních záležitostí se zaplétat nehodlali. Odbočka Národní rady v Kyjevě, za přítomnosti T.G.Masaryka, vyjednala se sověty pro naše legionáře volný odchod po transsibiřské magistrále do Vladivostoku a odtud do Francie, kde se měli připojit k naším francouzským jednotkám. Nedlouho poté bolševický vůdce Lev Trockij-Bronštejn, nepochybně na pokyn V.I. Lenina, vydal dne 25.5.1918 rozkaz, kterým vyhlásil Čechoslovákům válku a nařídil, aby bylo naše vojsko bezodkladně odzbrojeno a kdo zbraní nevydá, aby byl ihned zastřelen.

Legionáři se stáhli za Ural, ze zajateckých táborů zmobilizovali stovky železničářů, techniků a dělníků, a aby mohli provozovat transsibiřskou magistrálu vlastními silami, uvedli do provozu 105 továren, mimo jiné i 18 dolů. Zajistili výrobu kolejnic, náhradních dílů pro lokomotivy, opancéřování vlaků, výrobu výzbroje a dokonce i výrobu protéz pro české a ruské válečné invalidy. V některých továrnách stoupla výroba oproti předválečné úrovni až o 300%. Nezměrným hrdinstvím se naši legionáři bolševikům ubránili a podařilo se jim udržet 8 000 km dlouhou transsibiřskou magistrálu pod svoji kontrolou po celou dobu, dokud se všechny československé oddíly legionářů nedostaly na Dálný východ, do Vladivostoku. Současně zabránili, aby se statisíce zajatců ze zemí Centrálních mocností, převážně Němců, vrátilo po transsibiřské magistrále zpět na západní frontu a mohli se zapojit do bojů proti našim spojencům. Tento čin si získal ve světě obrovský ohlas. V srpnu 1918 se ve Vladivostoku vylodila americká armáda v síle dvou divizí, jednak aby pomohla našim legionářům a aby zamezila Japonsku anektovat přilehlá území. Odtud se vrátili naši legionáři, jedna část přes USA a druhá část kolem Japonska a Číny přes Suezský průplav, zpět do Evropy. Celkem na 42 lodních transportech odjelo přes 72 000 našich legionářů zpět do svobodné vlasti, Československé republiky, o jejíž vznik se svým hrdinstvím významnou měrou přičinili.

 

Několik údajů k lepšímu pochopení významu našich legií pro vznik samostatného Československa: 

 

První světová válka vzešla z dlouhodobých rozporů mezi mocenskými bloky.Tato válka, podporovaná i drtivou většinou obyvatelstva mobilizujících zemí, měla buď zásadně změnit nebo potvrdit dosavadní rozložení sil, udržet či získat nové kolonie a trhy. Klíčovou úlohu v tom hrála konfrontační politika sjednocené Německé říše, která měla pocit, že její rychle se rozvíjející ekonomika nemá adekvátní postavení na mezinárodní scéně. A tak na jedné straně stály Centrální mocnosti, tedy Německo a Rakousko-Uhersko, podporované později i Tureckem a Bulharskem a na druhé straně Srbsko a státy Dohody tj. Rusko, Francie a Velká Britanie a řada dalších států, ke kterým se v roce 1915 připojila i Itálie, a což bylo velice důležité, v roce 1917 i USA, které se zapojily přímo do válečných operací. Mezi vojáky armády USA byla i řada dobrovolníků z řad krajanů Čechů a Slováků, mezi nimi i Josef Balátě (1888), můj strýc, který přijel natrvalo do USA v roce 1912. Během války obdržel hodnost seržanta a za svoji statečnost i řadu vyznamenání.

 

 

V Čechách vládla neobyčejně sklíčená atmosféra. I zde proběhla všeobecná mobilizace, ale bez nadšení. Svědčí o tom i dobová písnička, kterou zpívali čeští vojáci jdoucí na frontu: „Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč.“  Přispělo k tomu i nepřátelské chování rakouských úřadů. Až dosud tolerantní Rakousko se hodně změnilo, řízení státu se dostalo pod vliv armádního velení, které se k Čechům chovalo velice nepřátelsky. V duchu se s Rakouskem rozešel téměř každý, ale ve skutečnosti k tomu našel odvahu jediný muž – profesor Tomáš Garrigue Masaryk. V roce 1914 se odebral do emigrace, aby tam „vypověděl osobně válku centrálním mocnostem“,  jak o tom posměšně psal dobový rakouský tisk. Jeho pozice v zahraničí nebyla snadná, k myšlence vytvoření národních států, nezávislých na Rakousku, nebylo v zahraničí nakloněno příliš mnoho lidí. Zprvu našel Masaryk kladnou odezvu jen u anglosaských intelektuálů a podporovat ho začaly i krajanské organizace, zejména organizace krajanů v USA. Na pomoc mu přijel do Paříže koncem roku 1915 Dr. Eduard Beneš, neobyčejně schopný a neúnavný administrátor, skvělý diplomat a dokonalý gentleman, který v Paříži studoval. K nim se přidal i slovenský astrofyzik, žijící delší dobu ve Francii, Milan Rastislav Štefánik. V roce 1916 sestavili tito tři muži „Československou národní radu“, jako hlavní orgán protirakouského odboje. Aby Národní rada dodala svým teoretickým koncepcím skutečnou váhu, podporovala ze všech sil vznik československého zahraničního vojska, legií. Skutečnost, že za teorie, hlásané třemi intelektuály, se rozhodli bojovat a třeba i zemřít desetitisíce vojáků, na Spojence hluboce zapůsobila. Na základě hrdinství, která tato vojska projevila v bojích na francouzské, italské a ruské frontě, byla uznána i Národní rada, jako legální představitelka obou národů. Nejprve Francií a později i Spojenými státy a Velkou Britanií.

 

 

 

Po vyhlášení samostatnosti naší republiky se vrátil František do Prahy, kde na něj věrně čekala jeho nevěsta. Podle sestřenice Jarmily(1925) byla velice krásná (svědčí o tom svatební fotografie) a měla i dost výhodných nabídek k sňatku, avšak vytrvala. Vzali se v dubnu 1919, strýc se ženil v uniformě italského důstojníka. Byl jmenován do vysoké funkce přednosty (ředitele) Zemského vojenského stavebního ředitelství v Brně a byl rychle povyšován do hodnosti plukovníka, jistě by dosáhl i hodnosti generála, pro tuto hodnost však v jeho úřadě nebylo systematizované místo. Měl na starosti všechny vojenské stavby na Moravě, včetně staveb obranných, ale i takové stavby, jako byla výstavba brněnské Zbrojovky. O jeho charakterových vlastnostech svědčí příběh, který mi vyprávěl, kdy při kolaudaci Zbrojovky objevil ve své tašce tučný úplatek. Obálku vrátil dotyčnému stavebnímu podnikateli s upozorněním, že pokud by se něco podobného v budoucnu mělo opakovat, nikdy už státní zakázku jeho firma neobdrží.

 

 

S vyznamenáními, které strýc obdržel za svoje hrdinství v boji, byly spojeny i četné pocty. Na základě nejvyššího rumunského vyznamenání byl zván každoročně na slavnostní oběd k rumunskému králi. Jelikož v té době bylo Rumunsko naším spojencem v tzv. „Malé dohodě“, bylo toto pozvání, dle výpisu z tehdejšího tisku, považováno za oficiální státní akt. Při jedné z těchto návštěv, předal strýc František tehdejšímu rumunskému králi Karlu II  dar presidenta T.G. Masaryka, kterým byl representační automobil naší výroby. I samotná pozvánka na slavnostní oběd je zajímavá, přeložena z francouzštiny zněla takto:

 

                                             Z příkazu jeho Královské Milosti

                                      Maršál de la Cour má tu čest informovat

                                             Pana

                                             Plukovníka ing. Františka Balátě

                                  že je zván na oběd Rytířů Řádu „Mihai-Viteazul“

                                    který se koná v pondělí dne 8. listopadu 1937

                                            ve 13:30 hodin v Královském Paláci 

                                                         

                                          Oděv: slavnostní uniforma, nebo žaket

                                                   Dekorace: Mihai-Viteazul

 

                                           

                       Pluk.Ing.František Balátě (dále od objektivu) při oficiální návštěvě

                                                           u rumunského krále.

S vyznamenáním byl spojen titul „Rytíře řádu Mihai-Viteazul“, svědčí o tom fotografie strýce v úboru rytíře a to, že obdržel s tímto titulem v Rumunsku i nějaké pozemky, což vyplývá z dopisu sestřenice Jarmily(1925). Toto vysoké vyznamenání u nás obdržel i generál Milan Rastislav Štefánik a protože se při jeho tragické letecké nehodě ztratilo, zapůjčil strýc tento řád organizátorům státního pohřbu, aby mohl být řád při této příležitosti vystaven. Strýc byl jako nositel „Československého válečného kříže“ zván na Pražský hrad i k prezidentu T.G. Masarykovi, svědčí o tom pozvánka na večeři dne 2. února 1928.

Pěknou památkou je i fotografie sestřenice Jarmily(1925) a Milady(1927), dcer strýce Františka, z uvítacího aktu prezidenta Dr.Eduarda Beneše, ze zahrady důstojnického pavilonu Masarykových kasáren v Brně, kam byli pan prezident s chotí Hanou pozváni na oběd, při příležitosti jejich návštěvy Brna v roce 1936.

 

Ve volném čase se strýc věnoval velice intensivně činnosti v Sokole, byl prvním místonáčelníkem Sokola Brno I. Kromě schopností organizačních (obdržel ocenění „Za provedený návrh nástupu ku cvičení na XI. Všesokolském sletu 1948), měl i vynikající fyzickou kondici. Na IX. Všesokolském sletu v Praze 1932 obdržel diplom ze závodů, které se konaly při této příležitosti a kde se umístil mezi 161 zúčastněnými závodníky na sedmém místě.

 

Po mnichovském diktátu a okleštění naší republiky v roce 1938, byl snižován stav důstojníků v armádě a těm, kteří se mohli uplatnit mimo armádu, byla nabídnuta jiná místa. Strýc byl převelen do Prahy a jako stavební inženýr byl jmenován ředitelem „Ředitelství stavby dálnic.“ V té době již probíhaly intensivní přípravy na výstavbu dálnice Praha – Brno, která byla dne 2. května 1939 zahájena slavnostním výkopem. V dokumentech je uložena fotografie z tohoto aktu, na kterém je strýc již v civilním obleku. Následným vpádem nacistických vojsk, byla stavba přerušena. Strýc mi vyprávěl, že se po nějakou dobu skrýval pod cizím jménem na nějakém statku, jeho kompromitující materiály, zejména ze sokolské činnosti, však zůstaly v Brně a když ho tam Němci nenašli, tak po něm dál nepátrali. Jinak by skončil v koncentráku tak, jako všichni brněnští sokolové ve vyšších funkcích.

 

Ale ještě k jeho činnosti stavebního inženýra. Strýc neprokázal jen schopnosti organizační a řídící, ale i odborné, které svědčí o tom, že svůj obor dokonale ovládal. V roce 1941 napsal brožuru „Tabulky souřadnic a sklonů tečen parabolických oblouků pro zaoblení nivelety“, které usnadňovaly výpočet délky viditelnosti řidiče při vrcholových zaobleních silnic a dálnic a podobné jiné výpočty.

 

Podle sestřenice Jarmily (1925) se ve válce zapojil i do protinacistického odboje, ale rodině pochopitelně nic neřekl. Po válce byl aktivován a povolán na Ministerstvo národní obrany, které však začali postupně ovládat komunisté do té míry, že požádal v roce 1947 o odchod do důchodu. Jako čestný člověk a demokrat, se nehodlal podílet s komunisty na vedení naší armády. Ještě v roce 1948 spolupracoval na přípravě XI. Všesokolského sletu v Praze, po ovládnutí Sokola komunisty však z něho rovněž vystoupil a nadále se věnoval jen svoji rodině. Já jsem strýce poznal jako veselého a přátelského člověka, kterého jsem si velmi oblíbil. Myslím si, že to vycítil, usuzuji tak z toho, že mi věnoval veškeré doklady, na základě kterých je zpracován i tento dokument. O strýci Františku Balátě je zveřejněna stručná zmínka i na české Wikipedii.

 

Strýc František Balátě (1889) měl sestru Marii (1890), která se provdala za Přemysla Plačka (1885), se kterým měla syna Lubomíra (1915), a sestru Annu(1891), která zemřela jako dítě.

 

A nyní se vrátíme o několik desítek let zpět, do Lošan u Kolína, kam se dne 15. června 1887 přiženil můj dědeček Josef Balátě (1862), když se oženil s Emilií Jedličkovou (1869), ze starého selského rodu Jedličků. O dědečku Josefovi, jsem zde již napsal všechno co vím, osobně si ho pamatuji, jako dítě, jen velice mlhavě.

 

 

Ilona Divišová (1957) dcera mojí sestřenice Jiřiny Písařové, rozené Pokorné (1936), mi poslala výňatek z prvorepublikových novin „Prokůpkův kraj“ ze dne 27. ledna 1938, kde se při příležitosti udělení Prokůpkovy ceny od Československé akademie věd o Josefu Balátě kromě jiného  píše:

 

 

„V roce 1900 převzal pan Josef Balátě od svého tchána Václava Jedličky hospodářství v Lošanech. Po dobu 25 let byl starostou obce Lošany a od roku 1908 se stal starostou kolínského okresu pro jedno období.  Po  20 let zasedal v okresním školním výboru, byl předsedou Hospodářského družstva a pod. V době, kdy Česka strana agrární šla do voleb  do vídeňského parlamentu  v roce 1907, stal se Josef Balátě vedle Adolfa Prokůpka, Františka Mašína a Dr. Pazderky  největším bojovníkem za agrárního kandidáta  Špačka , který tehdy ve volbách zvítězil a zvítězil znovu i v roce 1911, takže se stal  agrárním poslancem za Kolínsko.“

 

 Pro lepší porozumění tehdejšího významu politické práce je nutno dodat, že Vídeňská Říšská rada, jak se tehdy parlamentu říkalo,  měla mnohonárodnostní složení a zákonodárnou moc pro celé území monarchie. Tehdy se i česká veřejnost o dění v parlamentu velice živě a zajímala, denní tisk o jednání parlamentu podrobně informoval a poslanci byli lidé velice vážení a vlivní. Jednalo se zámožné občany, kteří žili z vlastního majetku, protože poslanecké náhrady byly nepatrné. Všeobecně tehdejší politici nežili z politiky, jako je tomu dnes, ale žili pro politiku, kterou považovali za svoji čestnou službu veřejnosti. Z tohoto důvody požívali tehdejší poslanci  i okresní a obecní starostové mnohem větší vážnosti a důvěry, než je tomu dnes.

 

O jedné zajímavosti se však ještě zmíním. Na statku v Lošanech jsem viděl knížku o hudebním skladateli a kapelníku Františku Kmochovi, kde bylo uvedeno, že při Kmochově pohřbu za rakví kráčel mezi smutečními hosty i bývalý okresní starosta pan Josef Balátě. Shodou okolností jsem před několika lety sledoval v televizi dokumentární pořad Karla Čáslavského o pohřebních aktech našich slavných osobností. Když ohlásil pohřeb kapelníka a skladatele F. Kmocha zpozorněl jsem, a skutečně jsem viděl za rakví kráčet dědečka. Nebylo pochyb, že je to on, znal jsem ho dobře z fotografií. Dědečka jsem viděl naposledy jako dítě a ani ve snu by mě nenapadlo, že ho uvidím po mnoha letech v televizi.

 

 

  

Uvítací ceremoniál před radnicí v Kolíně. Josef Balátě (1862), jako okresní starosta,

                                  je v čele uvítacího shromáždění.

 

Muselo se jednat o vzácnou návštěvu. Lze tak usuzovat ze slavnostního oblečení

                                  okresního představenstva.

 

S babičkou Emilií, rozenou Jedličkovou (1869) měli celkem deset dětí, z nich některé zemřely již v dětském věku, lékařská věda jim tehdy ještě nedokázala pomoci.

 

                                     Rodina Baláťová, Lošany 1912

V první řadě jsou (zleva): Jaroslav Balátě (1900), Emilie Baláťová (1869), Bohumilka Balátová-Pokorná 1908), Emilie Baláťová-Sudková, později Pešková (1904), Josef Balátě (1862) a Vácslav Balátě (1897).

Ve druhé řadě jsou (zleva): Václav Balátě (1889) anebo František Balátě (1892) - nejsem si jistý, dále Miroslava Baláťová-Nováková(1895) a Josef Balátě (1888).

 

Prvorozený byl Josef (1888), který zdědil po některém z našich předků dobrodružnou povahu. Ačkoliv byl dle tehdejších zvyklostí dědicem statku, o hospodaření nejevil valný zájem. Dědeček Josef(1862), zřejmě na přání svého syna, dohodl se známým řezníkem, který vlastnil velký řeznický závod v Kolíně na náměstí (dnes je v něm vietnamská tržnice) a který byl bezdětný, že k němu půjde Josef (1888) do učení a později od něj řeznictví odkoupí. Neklidná krev však zavedla mladého Josefa po vyučení do Paříže, kde podle dobové fotografie pracoval ve velkém řeznictví, s asi dvaceti zaměstnanci, ale ani to mu nestačilo a tak v září 1912 odjel do New Yorku, kde ho zastihla I.světová válka. Jako dobrovolník vstoupil do U.S. armády , kde byl povýšen do hodnosti seržanta a jak víme z fotografie, obdržel i několik vyznamenání. Z vyprávění víme, že pracoval nějakou dobu na jatkách, potom začal prodávat občerstvení u dálnice, kde později vlastnil motel. Dědeček mu poslal do Ameriky na podporu jeho podnikání peníze, jeho podíl z majetku a protože neměl hotovost, koupil od něj můj otec Jaroslav (1900) některá pole v Lošanech, za hodně vysokou cenu, která však tehdy byla na kolínsku obvyklá, protože poptávka výrazně převyšovala nabídku. Tato pole, na rozdíl od těch která jako součást statku propadla v roce 1990 státu tzv. odúmrtím, zůstala v našem vlastnictví. 

Doma jsme měli fotografie z návštěvy strýce v Lošanech, kdy přijel ve velikém americkém automobilu i s manželkou a synem Josefem (1923). Pravděpodobně byl dvakrát ženat s Lenou (1895) a Mary F. (1891). Zemřel dne 6.12.1938 a je pochován na Long Island National Cementery v Suffolku, New York. 

 

Jeho syn Josef Balátě (1923) nastoupil za II. světové války rovněž do U.S. armády a bojoval proti nacistům. Díky vyspělé americké technice mohl bojovat velice účinně, jak jsme se později dozvěděli, létal jako člen posádky amerického bombardéru nad Německem i nad „starou vlastí“, kde ničili strategické a vojenské cíle. Oženil se s Američankou jménem Mary, která se narodila v roce 1924 v New Yorku. Bratranec Josef zemřel v roce 2000, aniž by po sobě zanechal nějaké potomky.

 

O strýci Václavovi Balátě (1889) toho mnoho nevíme. Pokud jsem něco zaslechl, tak žil zřejmě v Praze a to dosti bohémským způsobem života. Utrácel zde svůj podíl z majetku a zřejmě se nedožil vyššího věku. Nikdy jsem neslyšel, že by se oženil a měl nějaké potomky. Rovněž o strýci Františkovi (1892) prakticky nevíme nic. Známe jen datum jeho narození a jeho vzhled z rodinné fotografie z roku 1912. Zřejmě nedlouho po této rodinné slavnosti také zemřel.

 

Teta Miroslava Baláťová (1895), říkali jsme ji Miluška, se provdala za Ing. Františka Nováka a žila s ním v Klatovech. Strýc byl profesorem na gymnasiu, později , po roce 1948, na jakési hospodářské škole. Znal několik jazyků a hovořil prý velice dobře francouzsky. Vím to od mého otce, protože společně podnikli nějaké cesty do ciziny, měli jsme doma i několik společných fotografií z italských, rakouských a francouzských Alp. V Klatovech měli krásnou velikou vilu, jezdili jsme k nim na prázdniny a chodili na Šumavu na houby, kterých byl strýc velký znalec. Byl velice veselé povahy, samá legrace, ale bohužel nemohli mít s tetou děti. Když jsem byl v Klatovech na vojenském cvičení, nabízeli mi, abych se k nim i s rodinou přistěhoval a když se o ně budeme starat, vilu mi darují. Já jsem tehdy s poděkováním odmítl, protože jsem nechtěl opustit svoje místo v Praze. Postarala se o ně dobře teta Emilka Pešková(1904), která také po nich vilu zdědila.

 

Strýc Vácslav Balátě (1897) převzal po dědečkovi Josefovi Balátě (1862) statek v Lošanech. Oženil se Bohumilou (1904), jejíž rodné příjmení si již nevzpomínám, se kterou měl dva syny Dobroslava (1931) a Něhoslava (1934). Zemřel však velice brzy, v roce 1939, ve věku 42 let. A tak veškerá tíha hospodaření zůstala na vdově se dvěma dětmi. Jelikož se znovu neprovdala, její život jistě nebyl záviděni hodný. Navíc syn Slávek (Dobroslav) se narodil s vrozenou vadou na levé noze, chodil velice obtížně s podpůrnou protézou a doma mohl vypomáhat jen omezeně.

 

Nejhorší období nastalo po roce 1948, kdy začala násilná kolektivizace zemědělství a teta zůstala na hospodářství sama se dvěma syny, protože zaměstnávání jiných lidí, s výjimkou rodinných příslušníků, tehdy se říkalo"vykořisťování pracujících“, bylo zakázáno. Úsilí, s jakým se všichni tři snažili udržet statek v soukromém vlastnictví lze nazvat hrdinstvím a bylo hodné obdivu. Hospodařili z původních 35 hektarů, na rozloze 24 hektarů a statek udrželi i při plnění vysokých dodávek, které měly soukromé zemědělce odsoudit k rezignaci a nebo při jejich neplnění, k vysokým trestům odnětí svobody. Statek jim byl odebrán až dne 26. dubna 1957 , kdy byl na základě vládního nařízení č.50/1955 sb., "přikázán" do užívání Státního statku v Kolíně.

Z předávacího protokolu vyplývá, že kromě pozemků, budov, zařízení, zásob krmiva apod., bylo převzato i 17 ks hovězího dobytka ( 10 krav, 3 jalovičky a 4 býčci), 3 ks ovcí, 1 ks chovné prasnice, 10 selat, 4 ks prasat v žíru a 3 koně, klisny Minda, Lucka a Lenka, a dále drůbež, mezi ní asi 45 slepic.

 

Na závěr bylo v předávacím protokolu konstatováno, že veškerý polní inventář, tj. polní kultury jsou ve velmi dobrém stavu, až na jetel červený, který je již druhým rokem a je prořídlý. Veškeré kultivační práce byly provedeny, až na výsadbu 0,6 ha ranných brambor, pro kterou však bylo pole připraveno. Zaseto bylo např. 4,10 ha pšenice, 3,70 ha ječmene, 1,60 ha ovsa, 5,01 ha řepy cukrovky atd. Toto všechno, včetně obsluhy dobytka, zvládli ve třech lidech, z nichž byl jeden invalidní. To vyžadovalo přímo nadlidské úsilí, které si dnes již těžko dokážeme představit.

 

Nechali je bydlet i nadále ve statku, který po celou dobu socialistického hospodářství teta s bratranci udržovali v dobrém stavu. Oba bratranci pracovali v Kolíně, v strojírenském podniku. Něhoslav jako dělník a Dobroslav jako vedoucí expedice. Po mnohaleté dřině na statku, se tam cítili, jako na rekreaci. Byl jsem je tam jednou navštívit a Slávek (Dobroslav) mě závodem provedl. Nejprve zemřel Něhoslav, v roce 1985, potom teta Bohumila v březnu 1988 a nakonec Slávek, 15.listopadu 1989. Bratranci se neoženili a tak statek podle tehdejších zákonů propadl státu tzv. odúmrtím. Při moji poslední návštěvě v Lošanech, začátkem listopadu 1989, jsme se Slávkem hovořili, že se zřejmě blýská na lepší časy a bude možno statek znovu uvést do provozu. Dal mi za tím účelem "Předávací protokol", abych se mohl podrobně seznámit s tím, co všechno bylo zabaveno, ale jeho nenadálé úmrtí nás všechny zaskočilo. I přes značné úsilí a politickou angažovanost, kterou jsem vyvinul ihned po revoluci v roce 1989, jako člen předsednictva Agrární strany při OF (Občanské forum bylo v té době vedoucí politickou silou, v červnu 1990 vyhrálo volby, sestavilo vládu a mělo významnou převahu v parlamentu), se mi nepodařilo při tvorbě „Zákona o půdě“ ovlivnit podmínky pro propadnutí majetku státu tzv. „odúmrtím“. V této revoluční době tvorby nových zákonů, byla problematika odúmrtí považována za okrajový problém, i když ostatní návrhy týkající se restitucí zemědělského majetku byly většinou akceptovány a do zákona o půdě zapracovány. O neúspěšné  snaze řešit problém „odúmrtí“ politickou cestou,  je zmínka i v české Wikipedii, na stránce „Agrární strana“.

Jelikož jsem vůbec neznal příbuzné ze strany tety Bohumily a tedy ani jejich názor na případný soudní spor, upustil jsem od vymáhání majetku soudní cestou, prostřednictvím mezinárodního soudu, což byla jediná možnost, jak dostat statek zpět do vlastnictví. A tak nám z tohoto statku zůstaly, jako dědictví po předcích, jen pozemky (včetně pivovaru), které držel ve svém vlastnictví dědeček Josef(1862) po předání statku svému synu Václavovi (1897), a pole která koupili moji rodiče za první republiky. Samozřejmě kromě dědictví po dědečku Josefovi Novotným(1876).   Obecní úřad, jako stávající majitel statku v Lošanech, hlavní budovu opravil a upravil na bytové jednotky, takže je momentálně ve velice dobrém stavu. 

 

Dalším ze sourozenců byl můj otec Jaroslav Balátě (1900). Otec chodil do obecné školy v Lošanech, která tam byla zřízena už v roce 1662. Pro vyšší vzdělání však musely děti z Lošan i okolí, chodit do Kolína. Chodívaly denně pěšky za každého počasí, jen výjimečně některý sedlák v zimě zapřáhl koně a do školy, nebo ze školy je přivezl.

 

Z toho co mi vyprávěl můj otec ze svého mládí si moc nepamatuji, mám jen několik vzpomínek. Jedna z nich se váže k Vánocům. Dědeček měl pronajatý , rybník v Lošanech a tak zaměstnanci na statku, říkalo se jim chasa, měli velice často k obědu rybí maso. O Vánocích si však vymínili k jídlu něco lepšího a tak se před svátky zabilo prase a chasa měla řízky. Na statku jedla rodina hospodáře i chasa společně, ve veliké jídelně, u asi deset metrů dlouhého jídelního stolu. Dědeček s rodinou dodržovali tradici a o štědrovečerní večeři mívali kapra na několik způsobů, včetně kapra na černo, kterého jsme z tradice mívali později i my v Brně. Jako dítěti mi to bylo hrozně divné, protože jíst jiné než rybí maso na Štědrý den se pokládalo za hřích (je to den půstu). Až mnohem později jsem zjistil, že se jedná o místní zvyklosti, a že křesťané v jiných, hlavně přímořských oblastech naopak jedí o Vánocích tradičně hovězí, vepřové nebo drůbeží maso.

Jako veliký zážitek ze svého mládí mi vykládal otec tuto příhodu: Když mu bylo asi 10 nebo 11 let potřeboval dědeček nějaké hotové peníze a protože nemohl nikoho jiného v hospodářství postrádat, poslal malého Jarouška do Českého Brodu na trh, prodat dva voly. Řekl mu cenu, pod kterou nemá jít a otec, jako malý kluk, vybaven jídlem vyrazil se dvěma voly na cestu. Byla to dlouhá cesta, protože voli šli pomalu, jen co noha nohu mine a tak museli po cestě i nocovat venku, někde na mezi. Voli se museli také cestou napást a napít, ale nakonec na trh přece jenom dorazili. Na to, že voly dobře prodal a ztržené peníze v pořádku přinesl domů, byl otec, jako dítě, náležitě hrdý a jistě stoupl v ceně i před svými sourozenci a kamarády.

V Kolíně otec chodil do obchodní akademie. V té době těžce onemocněl, měl tzv. chrlení krve, což byl příznak tuberkulózy, v té době neléčitelné choroby. Dědeček s ním byl na vyšetření i v Praze u nějakého známého profesora, nikde mu nedávali naději na přežití. Jedině nějaký místní lékař, tuším že v Ratboři, jim dal naději a doporučil to čemu dnes říkáme zdravá výživa a otec jako zázrakem přežil. Po celý život tuto životosprávu dodržoval, byl abstinentem a nekuřákem.

Jistě pod vlivem svého kmotra Václava Balátě (1881), který byl generálním ředitele Plaňanské vzájemné pojišťovny v Plaňanech, přešel otec jako úředník do filiálky této pojišťovny v Brně. Byl mimořádně schopný, inteligentní, pracovitý a čestný člověk. Tak jak jsem sám měl možnost poznat, byl schopen si prostudovat zákony do té míry, že předčil běžné právníky. Z jeho vyprávění si vzpomínám, že když bylo uzákoněno povinné pojištění řidičů motorových vozidel, jel v zastoupení ředitele filiálky do Prahy na poradu pojišťoven, o výši pojistného. Stanovené pojistné se zdálo mému otci nehorázně vysoké a tak po telefonické poradě s generálním ředitelem vystoupili z kartelu pojišťoven a stanovili cenu vlastní. Byl to riskantní krok, ale vyplatil se, protože se u nich nechalo pojistit obrovské množství řidičů a můj otec byl jmenován v poměrně nízkém věku, kolem třiceti let, ředitele filiálky.

                          

                        Zaměstnanci brněnské filiálky Plaňanské vzájemné pojišťovny.

                                        Otec sedí v první řadě uprostřed.

 

 Jako dítě jsem byl několikrát u něj v kanceláři. Budovu měli v Brně ve Veselé ulici, a vzpomínám si na veliká kožená křesla, která tam otec měl v předpokoji a velký obraz na kterém byla vyobrazena sklizeň obilí před bouří. Tento motiv jsem později ještě několikrát viděl, zřejmě se jednalo o kopii nějakého známého díla.

 

Za války při leteckém náletu, dostala budova zásah a otec i s ostatními zaměstnanci byli zasypáni ve sklepě v protileteckém krytu a čekali tam několik hodin, než byli vyproštěni. Na konci války otec těžce onemocněl tyfem, kterým se nakazil asi ve vlaku a bojoval v nemocnici o život. Po válce došlo ke znárodnění pojišťoven, ihned v první vlně znárodňování. Otce zaměstnali jako řadového pracovníka, protože odmítl vstoupit do komunistické strany a tak se muselo v naší rodině hodně šetřit. Mamička byla v domácnosti a v té době již hodně nemocná a tak jsme žili jen z jednoho platu. Otec velice dbal na naše tj. moje a bratrovo vzdělání. Říkal nám, že všechno nám mohou vzít, ale vzdělání nikoliv. Z jeho vyprávění vím, že si pro nás přál, abychom získali vysokoškolské vzdělání na některé zahraniční prestižní universitě. Škoda, že nám komunisté jeho plány překazili.

 

Jelikož se jako antikomunista v té době politicky neangažoval, a prorežimní angažovanost byla všeobecně vyžadována, snažil se mi pomoci alespoň v tom, že byl aktivní v rodičovských sdruženích na základní škole i průmyslové škole. Určitě ho to vůbec nebavilo, ale snažil se poněkud vylepšit můj "třídní původ", který jsem měl dle tehdejších mocipánů sice špatný, ale na který jsem byl vždy hrdý. Už tehdy jsem to od něj chápal jako oběť. Studium nás obou, mě i bratra, zvládala finančně rodina jen s velkým úsilím a mimořádnou šetrností. Bratr po zrušení civilní techniky v Brně musel přejít na techniku do Bratislavy, což se prodražilo a později při mém studiu na obnovené technice v Brně zase hrozilo, že bude muset otec odejít do důchodu. Přijal proto nabídku na místo v pojišťovně v Karviné, kam dojížděl a přesluhoval až do mé promoci. A tak vděčíme rodičům za to, že nás i v nepříznivé době dobře vybavili do života. Byl jsem si té oběti z jejich strany natolik vědom, že jsem během studia udělal všechny zkoušky na první termín a žádnou neopakoval, asi jako jediný z našeho ročníku. Nechtěl jsem riskovat případný neúspěch a eventuální opakování ročníku.

 

Částečného zlepšení politické situace se otec dočkal až v roce 1968, ale to už velice špatně viděl a skoro neslyšel. Zemřel na rakovinu krve v roce 1974, v době kdy jsem byl i s rodinou na Kubě, kde jsem pracoval jako poradce na ministerstvu stavebnictví. Pošta do Havany byla v té době tak zdlouhavá, že jsme se o jeho úmrtí dozvěděli pozdě, takže jsme mu ani nemohli přijet na pohřeb.

 

Moje matka, Anna Baláťová (1905), rozená Novotná, se narodila v Lošánkách na středně velkém hospodářství. Dědeček hospodařil asi na 15 až 20 hektarech a jeho dvě dcery, moje matka (říkali jsme jí mamička) a teta Miluška musely v hospodářství od mládí hodně vypomáhat. Po vychození obecné školy v Lošanech, chodila matka do školy v Českém Brodě. Byla to internátní škola zaměřená na přípravu hospodyň, myslím, že se jmenovala hospodyňská škola. Učily se tam vařit, pečovat o děti, vést domácí hospodářství, včetně účetnictví. Prý se tam moc dobře neměly, ředitelka na nich hodně šetřila a tak si tam prý užily i hlad. Protože však dodržovaly naprosto přesně denní režim, včetně odpoledního spánku, vypadaly všechny žákyně velice dobře, až plnoštíhle, o čemž svědčila i skupinová fotografie ze školy, kterou jsme měli doma. Děvčata si stěžovala, psala domů plačtivé dopisy, jaký tam mají hlad, když je však přijeli navštívit rodiče a viděli, jak "dobře" vypadají, nikdo jim to nevěřil. I já jsem měl po shlédnutí fotografie jisté pochybnosti, jestli tam skutečně tak trpěly.

 

Faktem však zůstává, že se tam matka naučila výborně vařit i péct cukroví a to velice úsporně, což se nám výborně za války i po válce hodilo. Po čase prvorepublikového blahobytu přišla válka, s přídělovým systémem potravin a po válce se zase nedostávalo peněz. Měli jsme totiž válkou poničený dům v Brně na Březinově ulici, který se snažil otec rychle opravit. Válkou znehodnocené předválečné úspory byly po válce zadrženy v bankách na tak zvaných „vázaných vkladech“ a byly jen omezeně použitelné. Když jsme opravili dům, došlo ke komunistickému převratu a jelikož otec odmítl vstoupit do komunistické strany, byl přeřazen na podřadné místo s nízkým platem. Potom přišla bratrova a moje studia a tak se muselo stále šetřit, mnohem více, než v ostatních rodinách. Hlad jsme však nikdy neměli a díky znalostem a výcviku z hospodyňské školy, jsme se i dobře najedli.

 

Válka se poznamenala i na zdravotním stavu mamičky. Dění kolem Kounicových kolejí, kde byla nacistická věznice a časté popravy zapříčinily její špatný nervový stav, který začal poruchou štítné žlázy a následnou dost komplikovanou operací, protože žláza ji místo ven, bujela dovnitř. Po operaci nemohla vykonávat těžší práce a tak jsem musel nastoupit já. Umýval jsem podlahy a pral na valše velké prádlo, protože z počátku jsme pračku neměli. Zato jsme měli mezi prvními domácnostmi u nás kuchyňského robota, hlavně na hnětení těsta, protože mamička hodně pekla.

Později se přidružila cukrovka a zase v poměrně těžké formě. Denně si musela píchat insulin, původně chtěla zacvičit mě, ale to jsem odmítnul. Přesto že dodržovala přísně životosprávu, upadala často do hypoglykemického záchvatu, někdy i do komatu. Od konce války se zdravotních potíží nezbavila.

Byla velice zbožná a měla k tomu i nás, děti. Otec šel do kostela jen výjimečně, ale já jsem chodil pravidelně a to i v průběhu studia na vysoké škole.

 

Přes svoje zdravotní potíže přežila otce o hodně let a zemřela v roce 1983 v nemocnici „U sv. Anny“, na zástavu srdce.

 

Teta Emilie Baláťová (1904) byla, alespoň podle dochovaných fotografií, velice krásná. Vdala se do Prahy za tajemníka nějaké vládní strany, jmenoval se Sudek. Zřejmě si žili v Praze na vyšší úrovni, vzpomínám si z jejího vyprávění, že k nim občas chodil na návštěvu i tehdejší ministerský předseda. S tajemníkem Sudkem se však rozvedla a v době mého narození, již žila v Brně. Podle křestního listu (byla mi za kmotru), bydlela na Kotlářské ulici č. 20, kde byla za první republiky postavena řada činžovních domů s velice kvalitními byty. Později se odstěhovala do Kralup nad Vltavou, kde si otevřela obchod se starožitnostmi. Po roce 1948, když ji obchod znárodnili, odstěhovala se za sestrou Miluškou do Klatov, kde se seznámila a vdala za Emanuela Peška, úředníka. Měli velice pěkný moderní rodinný dům, poblíž klatovské nemocnice. Po smrti svého manžela, i tety a strýce Novákových ,se přestěhovala do jejich vily, kterou po nich zdědila. Bydlela v té veliké vile sama a měla ji i krásně vybavenou svým starožitným nábytkem s velkou knihovnou, originály obrazů, francouzskými gobelíny a míšenským porcelánem. Když jsme tam byl s rodinou na návštěvě, byli jsme překvapeni skříní, plnou kožichů. Asi si dříve pořizovala na každou sezónu kožich nový. Tehdy mi nabízela, že na mě převede svůj majetkový podíl (včetně podílu po tetě Milušce) v Lošanech, chtěla abych převod zorganizoval u notáře, já s tím však otálel, protože v té době zemědělské pozemky neměly žádnou cenu. Vilu v Klatovech, včetně starožitností, zdědil její nevlastní syn Eman, který se o ní pečlivě staral. Vlastní děti teta neměla.

 

Teta Bohumila Baláťová (1908) byla nejmladší ze sourozenců mého otce. Provdala se za Josefa Pokorného, inženýra chemika, se kterým žila v Ostravě - Hrušově. Měli spolu dvě děti, Jiřinu ( 1937) a Pavla (1942) . Tetu jsem měl rád, často pobývali v Lošánkách v pivovaru a se sestřenicí Jiřinou jsme si jako děti hrávali. Strýc byl zřejmě dobrý odborník, měl i titul Dr., ale povahou byl cholerik a teta to s ním neměla lehké. Zemřela poměrně mladá, strýc se už neoženil, důchod trávil v Lošánkách, kam si s sebou vzal svoje dvě neprovdané sestry, aby mu vedly domácnost. S Jiřinou jsem už později styky neudržoval, vím jen, že měla dceru. Pavel využíval pivovar jako rekreační chalupu a podařilo se mu tento obrovský objekt udržet v relativně dobrém stavu. Při mých návštěvách v Lošanech, jezdil jsem tam pravidelně na hřbitov, jsem ho nezastihl a spojení s ním se mi nepodařilo navázat. O jeho rodinných poměrech nic bližšího nevím. 

 

 

Po uveřejnění kroniky na internetu, se ozvala Ilona Divišová, dcera Jiřiny Pokorné (1937), která mi napsala :„ Moje matka se narodila 19. září 1936, ne v Ostravě, ale v Plzni, kde také dne 25.8.2001 zemřela.  Matka se vdala za Antonína Písaře, datum narozeni 14.6.1937  Písek - datum úmrtí 13.2.2002 Plzeň.  Já jsem jediný potomek (datum narozeni 2.8.1957) v Kolíně, jsem vdaná a bezdětná. Můj manžel se jmenuje Zdeněk Poduba narozený dne 7.1.1949 v Plzni, já  používám jméno Divišová (podle svého prvního manžela).    S Pavlem Pokornym (1942) jsem naposledy mluvila asi v roce 2004, mnoho toho o jeho rodině nevim, jeho žena zemřela ( jmenovala se Irena)  ještě před rokem 2000, Pavel má dvě děti Lenku a Petra, jeho posledni bydliště bylo v Chomutově."  Ilona Divišová  žije v místě zvaném Nuevo,  20 mil východně od města Riverside ve státě Kalifornie v USA se svým manželem, který tam provozuje autodopravu . 

 

                                  

Ze strany mojí matky Anny Baláťové(1905), rozené Novotné, jsem již nestačil provést podrobnější průzkum po církevních matrikách. Pouze z údajů uvedených na hrobce v Lošanech, známe data narození do úrovně praprarodičů, do roku 1844 a 1842. Z historie obcí Lošany a Lošánky jsem však zjistil, že z třicetileté války vyvázly Lošany (na rozdíl od Lošánek) velice dobře, nebylo tam zpustlých stavení, což v té době byla v Českém království výjimka, a z popisu z roku 1654 se dozvídáme, že mezi sedláky je uveden Jiřík Novotný se 130 strychy polí,( jeden strych = 0,285 ha, takže celková výměra činila 37 ha), z nichž na jaře osel 50 strychů a na podzim 35 strychů. Dále měl 6 potahů, 5 krav, 9 jalovic, 57 ovcí a 7 sviní, v té době to byl jistě velký statek. Z pozůstalostního řízení po dědečkovi Josefovi Novotným (1876) jsem ze dozvěděl, že byl veden v kat. území Lošánky , v knihovní vložce 104, jako vlastník podílu ve výši 2/39 pozemkové parcely Spolku starousedlých v Lošanech, jedná se zřejmě o Chlum, tj. zalesněný kopec nad Lošánkami. Jelikož můj dědeček Josef Novotný(1876) je veden mezi starousedlými a jiný Novotný v obcích Lošany a Lošánky již uvedený není , je onen Jiřík Novotný nepochybně naším předkem.

 

O tomto Jiříku Novotným se můžeme dočíst i v knize „ Sestupme ke kořenům“ od Jaroslava Procházky, řídícího učitele z Lošan. Jiřík Novotný se ujal hospodářství v roce 1651 po svém otci Václavu Markovi, který tento grunt, zvaný odedávna „Dědovský dvůr“, měl v držení od roku 1610. V této době ještě nebyla ustálena příjmení a tak se často stávalo, že syn měl odlišné příjmení od příjmení otcova. Jestliže uvážíme, že Václav Marek mohl se ujmout hospodářství až v době své plnoletosti ( o jeho eventuálním předčasném zplnoletnění nebyla v knize zmínka), a které v té době dosahovali mladí muži ve svých 24 letech, je velice pravděpodobné, že se narodil někdy kolem roku

 

                                                          

                               1586

 

 

což je současně i nejstarší datum narození, které se nám podařilo u našich předků zjistit. Příjmení Marek nás nemusí znepokojovat, protože kniha ze které jsem čerpal je důvěryhodným zdrojem, pan řídící Procházka neměl žádný důvod si vymýšlet. Příjmení se totiž vyvíjela po dobu několika staletí, od století XIV. až do století XVIII. Povinnost, aby každý poddaný měl kromě křestního jména i svoje příjmení, byla uzákoněna až císařským patentem ze dne 1.11.1786 JSG (= Sbírky zákonů)  č. 591, kdy bylo současně stanoveno, že příjmení získávají děti po svém otci, a to chlapci přímo, děvčata s příponou -ová.

 

Vzhledem k tomu, že v XVI. století nebyla příjmení dosud ustálena a farní úřady neměly povinnost vést církevní matriky, je datum 1586 zřejmě tím nejstarším datem narození, ke kterému se v historii našich rodů můžeme dostat.

 

Pan řídící Jaroslav Procházka vycházel při psaní své knihy z tzv. pozemkových knih, zvaných též knihy „gruntovní“, nebo „purkrechtní“. Tyto gruntovní knihy zachycovaly právní poměry poddanských nemovitostí, stejně jako zemské desky evidovaly právní poměry nemovitostí panských, neboli nemovitostí „dominikálních“. Výraz „gruntovní“ lépe vystihuje povahu knih, neboť se do nich nezapisovaly jednotlivé pozemky, ale grunty (usedlosti) jako celek. České pozemkové knihy jsou jedinečné ve svém obsahu a rozsahu v celé Evropě, protože v ostatních zemích většinou držbu nemovitostí prokazují jednotlivé listiny. Gruntovní knihy ve větším rozsahu se u nás začaly vést po roce 1550, jsou známé i knihy starší, ale to jsou jen výjimky, nejstarší známá pozemková kniha je ze Žitenického panství z roku 1472. Pozemkové knihy se tak stávají důležitým rodopisným pramenem zejména pro období, kdy ještě nebyly vedeny církevní matriky. Proti matrikám však mají tu nevýhodu, že neevidují vrstvu lidí nemajetných, jako byli podruhové, čeleď na statcích a obecní chudina, jako pastýři, ovčáci atp. Pozemkové knihy byly uloženy v Zemském archivu (dnes státním), některé dokumenty našel v archivu kutnohorském a něco i u Okresního soudu v Kolíně (např. odevzdací listinu z r. 1836).

 

 

V knize „Sestupme ke kořenům“ se dále uvádí, že před třicetiletou válkou bylo v Lošanech šest velkých gruntů, z nichž jeden byl zemanským dvorcem s tvrzí. V pozemkových knihách jsou tyto grunty pro svoji velikost nazývány dvory.   1. dvůr zvaný odedávna Dědovský – dnes č.p. 23, na kterém hospodařil Jiřík Novotný patřil z těch selských dvorů zřejmě k  největším, protože podle dochovaných záznamů se z něj v roce 1529 odvádělo ze všech lošanských gruntů nejvíc, ročně celkem 5 kop a 43 grošů. 

 

Přestože u našich předků z rodu Novotných nemáme zdokumentovánu posloupnost jednotlivých generací dle výpisů z farních matrik, jako je tomu u rodu Balátě, o našich příbuzenských vztazích k Jiříku Novotnému a Václavu Markovi nemám pochyb. Lošany a Lošánky byly příliš malými obcemi na to, aby se jednalo pouhou o shodu jmen.   

 

 

Překvapivým se může zdát velký počet potahů držený na statku Jiříka Novotnýho, který neodpovídá rozsahu hospodářství. Je však dokladem toho, do jaká míry byli naši předkové zatíženi robotou. V té době se počítalo, že jeden potah je schopen zorat za jeden den pole v rozsahu jednoho jitra, tj. 2 strychů. Velikosti hospodářství 130 strychů by tedy odpovídala potřeba dvou, nejvýše tří potahů. Další potahy včetně čeledínů byl v té době sedlák nucen držet proto, aby splnil svoji robotní povinnost, která byla dána počtem potahů, jež musel několik dní v týdnu posílat na panská pole. Robotní povinnost sedláky dosti zatěžovala, chudší venkovské obyvatelstvo, které nevlastnilo potahy, pak muselo vykonávat robotu ruční. Robotou nebyly zatíženi lidé, ale grunty. Jestliže v nejtěžších pobělohorských dobách byl grunt zatížen 150 dny roboty za rok, znamenalo to, že sedlák musel 150x poslat na panský dvůr koňský potah s kočím. Předepsané výkony však byly až neuvěřitelně nízké. Např.: na dovezení 80 korců ječmene (80 objemových korců je asi 75 hl) ze Sobotky do kostelecké sladovny na vzdálenost 4km se počítalo 12 dnů, na dovezení 1000 cihel z Podkosti na stavbu zámku v Humprechtu (3km) byly odepsány 4 dny robotní práce apod. Nesmírně nízká byla i produktivita práce u roboty ruční, nebo jak se tehdy říkalo pochozí, či pěší. Robotní povinnost se tradičně zveličuje, podstatně větší zátěží byly kontribuce a úroky. Porovnáním počtu potahů na statku Jiříka Novotnýho s obdobnými statky té doby se nabízí myšlenka, zda tento náš předek neprovozoval i formanství. 

 

Jelikož se údaje o robotní povinnosti našich předků z různých pramenů dosti liší, uvádím zde ještě jeden konkrétní údaj, který se mi podařilo získat a sice „Terziánský robotní patent“ ze dne 13. srpna 1775, kterým byla venkovskému obyvatelstvu robota rozdělená do 11.tříd:

 

1tř.13 dnů ročně, 2tř.26 dnů ročně, 3tř.1 den týdně, 4tř.1 a půl dne týdně, 5tř.2 dny týdně, 6tř.2 a půl dne týdně, 7tř.3 dny týdně, 8tř.3 dny týdně s 1 koněm nebo volem, 9tř.3 dny týdně s 2 koni nebo voly a 1 den pěšky týdně v období od sv. Jana do sv. Václava,10tř.3 dny týdně s 3 koni nebo voly a 2 dny pěšky týdně v období od sv. Jana do sv. Václava 11tř.3 dny týdně se 4 koni nebo voly a 3 dny pěšky týdně v období od sv. Jana do sv. Václava.

 

Pokračování kroniky najdete ne stránce  Historie čtyř staletí III.