Vzpomínky z dětství

 

Úvodem: Hodně z toho, co mi vyprávěl můj otec a jiní příbuzní,

jsem již dávno zapomněl a to je škoda.

Proto jsem sepsal pár vzpomínek pro ty,kteří se snad o ně budou někdy zajímat. 

 

Jako dítě jsem prý velice brzy mluvil, ale nechtěl jsem chodit. Měl jsem tehdy chůvu, říkali jsme ji Anežka, byla trochu prostomyslná a prý se za mě styděla, když se mnou chodila ven. Děti si hráli na pískovišti i když neuměly mluvit, já sice mluvil, ale seděl jsem v kočáře. Anežka mě asi měla opravdu ráda, potkával jsem ji ještě jako vysokoškolák a vždy ke mně přiběhla, objímala mě a říkala jak jsem vyrostl, což mi před spolužáky nebylo zrovna moc milé, protože jsem byl spíše menší postavy. Alespoň se měli čemu zasmát.

 

Moje první vzpomínky z dětství jsou spojeny s 2. světovou válkou. Na naší ulici, ve frontě domů proti nám, kde byly většinou přepychové byty, bydlelo hodně Němců. Těm přivandrovalým se říkalo říšští Němci, byli namyšlení a domnívlali se o sobě, že jsou skutečně nadřazená rasa. Vedle nás bydleli Böhmovi, pan Böhm byl Čech (myslím, že byl za první republiky předsedou senátu městského soudu), paní Böhmová byla Němka a za celou válku nepromluvila slovo česky, i když uměla. Na svoji dcerku Alenu, se kterou jsem si hrával, mluvila zásadně německy a ta ji odpovídala česky, paní začala mluvit česky až po válce.

                                  

                                   

    S tak zarputilou tváří jsem přivítal nacistické okupanty naší republiky. Němce to ale

                                      zřejmě neodradilo, vydrželi u nás šest let.

 

Nadřazenost říšských Němců jsem poznal už jako dítě. Vzpomínám si na příhodu, kdy jsem byl s matkou sáňkovat na Kraví hoře a tam mě vždy, když jsem sjel s kopce dolů, převrátil nějaký německý kluk, za souhlasného přihlížení své matky. Když mě to přestalo bavit, počkal jsem si na něho a když jel dolů, napřáhl jsem ruku, čímž dostal takovou facku, že jsme oba upadli. On začal hrozně křičet a jeho matka také a volala na pomoc gestapo.

Naštěstí tam žádný aktivní Němec poblíž nebyl a tak jsme stačili s matkou utéct. Jen jsem nechápal, proč mě vleče na jinou stranu, než jsme bydleli, bylo to z bezpečnostních důvodů.

 

Město Brno bylo za války často bombardováno. Cílem spojeneckých náletů byly především Zbrojovky v Brně-Židenicích a v Brně-Líšni. Všude ve městě byly protiletecké kryty, označené vápennými nápisy na fasádách domů, aby se lidé při vyhlášení poplachu mohli včas schovat. Poplach byl vyhlašován sirénami, trojí táhlé zahoukání znamenalo, že se blíží bombardovací letadla, přerývavé houkání znamenalo akutní nebezpečí a táhlé houkání, oznamovalo konec náletu. V rozhlase uváděli poplach slovy: „Achtung, achtung, luftlage meldung! Nepřátelská letadla pronikla nad říšské území a pokračují pravděpodobně na ...atd."

 

I my jsme měli doma ve sklepě zřízený protiletecký kryt v suterénu v prádelně. Spočíval v tom, že otec (říkali jsme mu tatíček) vyrobil z několika vrstev silných fošen zátarasy před sklepní okénka a strop byl podepřen dřevěnými sloupy pro případ, kdyby se nad námi zřítil dům. Že to bylo opatření prozíravé se ukázalo později. Také jsme tam měli zásobu trvanlivého jídla (suchary) a pitné vody, pro případ porušení vodovodní sítě. Vzpomínám si,  když jsme se uchýlili při náletu do krytu, ihned jsem se dožadoval sucharů, jelikož jsem si myslel, že mám na ně nárok, když je poplach.

 

Při té příležitosti se musím zmínit o dalším prozíravém opatření mého otce, kterým byly válečné zásoby potravin a které, jak jsem později zjistil, nebyly zcela obvyklé. Otec nakoupil ve velkém různé potraviny, které snesly dlouhodobé skladování a ukryl je před německými slídily z gestapa do skrýše na půdě, kterou zazdil a čerstvou omítku zamazal tak, aby nebylo nic poznat. Vzpomínám si, že jsme tam měli rýži, luštěniny, mouku, uheráky, nepraženou kávu, kakao, čokoládu, mýdlo i šumáky do vody a jistě i jiné věci, na které si už nevzpomínám. Měli jsme z bráchou po celou válku denně kakao, kousek čokolády a občas i uherák. Čokoláda byla značky Kolinea v krabicích, jedna tabulka 250g. Po válce jsem dal v euforii jedné holčičce v naši ulici, jmenovala se Jarmilka Haklová, celou tabulku čokolády a její maminka k nám přiběhla celá udivená, jestli jsem ji to opravdu daroval, čímž to na mě prasklo. Já jsem se hájil, že když je po válce, tak válečné zásoby už nepotřebujeme, což bylo uznáno za celkem logické vysvětlení.

 

Ale nyní se vrátíme zpátky k leteckým náletům. Spojenci se snažili na našem území zasahovat výhradně vojenské cíle. Američanům se to celkem dařilo. Díky vyspělé technice prováděli přelety ve velkých výškách, kde byli v bezpečí před protileteckou obranou. Aby zasáhli bezpečně cíl, uskutečňovali nálety výhradně za bezmračného slunného počasí a pro nás, pokud jsme nebyli bezprostředně ohroženi, to byl úchvatný pohled. Nebe bylo pokryto stovkami, nebo snad tisícovkami letadel, které zářily ve slunci v přesných formacích a země duněla pod hlukem jejich motorů. Byli jsme nadšeni silou, kterou takto spojenci demonstrovali a proti které byli Němci úplně bezmocní. Byl to pěkný pocit v okupovaném Československu. Vždy jsme měli dost času se ukrýt, jednak při bombardování se snesli níž a navíc padající bomby vydávali charakteristický hvízdavý zvuk, než dopadly na zem. Angličané prováděli s ohledem na bezpečnost posádek svých letadel nálety v noci. Proto bylo nařízeno zatemňování oken, ani pouliční světla nesvítila a auta pokud musela jet v noci, svítila jen úzkými štěrbinami v reflektorech. A tak se stávalo, že bomby určené pro vojenské cíle byly omylem shozeny do obytných čtvrtí.

 

Při této příležitosti si vzpomínám i na zřejmě první nálet na Brno, kdy byla bombardováním zničena i část čtvrti Židenice, kam byly shozeny bomby určené pro Zbrojovku. Udělalo to na mě takový dojem, že si dodnes pamatuji jeden rodinný dům, jehož přední stěna byla zřícena a bylo vidět dovnitř, do místností. V předsíni, v prvním patře na věšáku ještě visel kabát a hůl.

 

Na Březinově ulici jsme trpěli zejména blízkostí Kounicových kolejí, ze kterých nacisté udělali věznici a ve kterých se i popravovalo. Aby nebylo vidět dovnitř, vybudovali Němci kolem vysoký prkenný plot a z původního kovového, nadělali mříže do oken. Nemohli však zabránit tomu, abychom neviděli, jak tam vězně dopravují, kopou do nich a jednoho, který se při vystupování z nákladního auta pokusil utéct, zastřelili na poli tam, kde nyní stojí samoobsluha. Upadl tam a přiběhl důstojník, který ho z jednoho metru střelil do hlavy pistolí. Stáli jsme s mamičkou na chodníku,asi deset metrů od tohoto místa. Ten chudák určitě věděl, že se mu nemůže podařit utéct, asi si přál jenom rychlou smrt.

 

Hromadnými popravami, které Němci prováděli v pracovní době a převážně ve všední dny, trpěla především nervově naše matka, protože byla s námi stále doma. Proti řadě odsouzenců, se postavila vždy popravčí četa a po salvě prohlížel padlé velící důstojník, který z pistole uděloval těm, kteří ještě žili, pistolí "ránu z milosti". Už nevím jak jsem na to přišel, ale když se vždy po hromadné salvě ozvala jedna, nebo dvě slabé rány, myslel jsem si, že to střílejí malé děti. Tehdy se zformoval můj vztah k Němcům, který trvá v podstatě dodnes. 

 

Když po válce byly Kounicovy koleje zpřístupněny, viděli jsme, že se popravovalo i na šibenici, kterou Němci ve své zvrhlosti postavili na nádvoří pod obraz patrona České země, sv. Václava. Popraviště bylo na vyvýšeném místě a pod ním staly tři řady židlí, kam vodily manželky esesáků a gestapáků svoje děti dívat se na popravy, jako do divadla. Aby se o přestávkách mezi jednotlivými popravami nenudily, roznášelo se tam prý i občerstvení. A tak se asi nebude nikdo divit, že jsme po válce násilný odsun Němců z Brna nepovažovali za nic nehumánního. Jelikož kapacita kolejí  tehdy pro velký počet vězňů Němcům nepostačovala, postavili za hlavními budovami řadu dřevěných baráků, takže zde vlastně vytvořili jakýsi koncentrák.

 

V této pohnuté době jsem začal chodit do první třídy. Obecnou školu na Babákově náměstí (dnes nám. Míru) zřejmě obsadili Němci, stejně jako nedaleké budovy gymnázia na Lerchové ulici a tak jsme museli chodit až do školy na ulici Veveří. Nálety na Brno byly stále častější a protože ve škole nebyla dost velký protiletecký kryt, všechny nás při hlášení o blížícím se náletu vypustili domů. My jsme jako prvňáci moc nepospíchali a tak nám vždycky přiběhly naproti zděšené maminky a táhly nás za ruku domů. Pohledem na mapu lze snadno zjistit o jak velkou vzdálenost se jednalo. Pro rodiče to musely být hrozné časy, ale nám to tak nepřišlo. Při náletu dne 20.11.1944, kdy bylo shozeno několik bomb i na centrum města, dostala zásah i budova Plaňanské vzájemné pojišťovny ve Veselé ulici, kde byl ředitelem můj otec. Po náletu se dlouho nevracel, mamička se stále běhala podívat na chodník, jestli už nejde a když se konečně vrátil celý zaprášený a s přílbou na hlavě, dozvěděli jsme se, že byl i se svými zaměstnanci zasypán v protileteckém krytu a museli čekat, než budou vyproštěni.

 

Za těchto okolností otec usoudil, že další pobyt v Brně je pro nás nebezpečný a rozhodl se odvést nás do Lošánek. Také se blížila fronta, bylo to na podzim roku 1944, a ve městě bylo možno očekávat větší boje, než na venkově. Otec měl o situaci na frontě perfektní přehled a to navzdory nacistické propagandy, která znala jen vítězství a ústup označovala za "zaujetí předem připravených pozic". Poslouchal pravidelně rozhlasové zprávy z Londýna a pozice armád si zaznamenával špendlíky s barevnými hlavičkami na velké skládací mapě Evropy, podlepené lepenkou. Němci nařídili ze všech radiopřijímačů odstranit elektronky (lampy), které umožňovaly poslech na krátkých vlnách a přijímač označit nápisem, že poslouchání zahraničního vysílání je zakázáno pod trestem smrti. Nápis jsme tam sice měli, pro případ nenadálé návštěvy gestapa, které to namátkově kontrolovalo, ale zprávy jsme poslouchali každý den. Válečná rozhlasová znělka Londýna byly tři slabší a jeden silnější úder bubnu, což v Morseově abecedě znamenalo písmeno V, victory, (vítězství). Vzpomínám si, že jsem jednou na ulici (blízko Kounicových kolejí) začal jako dítě vykřikovat:" bum, bum, bum, BUM, hovoří Londýn!" Naši mi okamžitě zacpali pusu a vysvětlili, že když to budu říkat, že tatíčka zavřou a popraví. Tak mi už odmalička vštěpovali zásadu, že za jistých okolností musím být zticha, což se mi později za komunistické totality výborně hodilo.

 

Do Lošánek jsme museli jet vlakem, protože osobní automobil jsme neměli. V té době ho měl málokdo, bylo považováno za přepych. Přesto náš otec usoudil, že je to věc užitečná a jak znám z vyprávění, tak ho v době prvorepublikového blahobytu koupil a přivezl domů, jako překvapení. Avšak mamička, která vždy otcovo rozhodnutí respektovala, se tentokrát vzbouřila, že jsou to zbytečně vyhozené peníze, že ona v tom jezdit nebude, ať ho jde vrátit, nebo si v něm bude jezdit sám. Tak našemu otci nezbylo, než jít a automobil vrátit.

 

Cesty vlakem za války však byly strastiplné. Bylo málo lokomotiv, protože ty se staly terčem útoků tzv. "kotlářů" tj. stíhaček, které doprovázely konvoje bombardérů a nenechali si ujít příležitost si trochu zalovit a při střemhlavém letu prostřílet kotel nějaké lokomotivy na trati a tím ji vyřadit z provozu. Dělali to ohleduplně k posádce lokomotivy tím, že napřed útok jen simulovali bez střelby, strojvůdci už ten manévr znali, vlak okamžitě zastavili a všichni, tj. včetně cestujících, z vlaku utekli. Provozuschopné lokomotivy byly přednostně zařazovány do vlaků jedoucích na frontu a pro osobní dopravu jich zůstalo zoufale málo. Nádraží byla plná lidí, čekajících na nějaký vlak a když přijížděl, naskakovali do něj ještě za jízdy, aby získali nějaké místo k sezení. Otec to dělal také a potom ve velkém zmatku se podávala zavazadla okny, včetně mě. Jednou mě omylem podali do nějakého jiného okny a potom si mě podávali lidé v přeplněných uličkách nad hlavami, až jsem se dostal na ten správný klín.

 

I tato poslední válečná cesta do Lošánek byla strastiplná. Nevím, jestli to bylo těsně po bombardování a nebo v té době nejezdily za tmy tramvaje, ale v každém případě jsme šli na nádraží v noci pěšky, potmě a zavazadla jsme vezli na dětském kočárku. Když jsme šli, anebo spíše klusali, kolem Petrova dolů, najednou se zablesklo a ozvala se exploze časované bomby, která vybuchla někde dole pod námi, na Starém Brně, takže jsme to měli i s ohňostrojem.

 

Všichni jsme byli rádi, když jsme se dostali bez úhony do Lošánek i když náš otec se musel vrátit zpět do Brna, do zaměstnání. Bydleli jsme v „chalupě u Novotných“. Nebyla to chalupa v dnešním slova smyslu, ale střední zemědělská usedlost, dobře udržovaná a vybavená strojním zařízením, jak o tom píši podrobněji v doplňujícím textu k dědečkovi Josefu Novotném (1876). V mém křestním listě, který je v uložen v souboru dokumenty, je dědeček Novotný uvedený dokonce jako statkář.  

 

V sousedství byl pivovar, ve kterém žili na vejminku dědeček a babička Baláťovi. V pivovaru se již pivo nevařilo, byla tam však veliká zahrada, které se dědeček s velkým zájmem věnoval, a dále tam bydlelo několik rodin: Čermákovi v 1. patře, Řezníčkovi dole, vedle varny ( velká místnost - hala, kde se původně vařilo pivo ) a Jelínkovi u hlavního vjezdu do dvora. Pravděpodobně tam bydleli i jiní lidé, ale na ty si již nevzpomínám. Ke konci války bydleli v 1.patře také strýc a teta Pokorných z Ostravy, se sestřenicí Jiřinou, která byla moji největší kamarádkou při hrách. Ještě jsem kamarádil s Květou, což byla dcera starosty Slabýho, který měl propachtované hospodářství, sousedící na druhé straně s hospodářstvím dědečka Novotných. Takže z nedostatku klukovských kamarádů, jsem si  hrával s děvčaty, občas i s panenkami, ale častěji jsem je přiměl ke hrám klukovským, jako bylo např. rozdělávání ohníčků apod.

 

Pivovar bylo rozlehlé jednopatrové stavení, s velkým dvorem, hospodářskými staveními a zahradou, která se nám, dětem zdála obrovská. Byla obehnána zdí, asi 2,5 m vysokou a 75 cm širokou a na její horní straně byly do omítky zapíchány skleněné střepy, jako ochrana proti případným zlodějům. Nevzpomínám si, že by se ji podařilo někomu zdolat. Byl tam jeden altán, ve kterém se dalo i přespat, na druhém konci zahrady byla besídka na uměle navršeném kopci, takže z ní byl pohled do korun stromů a bouda na seno. Cesta k besídce, kde jsme i tajně kouřili, byla pro nás výletem. Zeď později bratranec Pavel Pokorný zboural a cihly pravděpodobně prodal, protože potřeboval peníze na údržbu. Díky jeho úsilí se pivovar zachoval až do současnosti, jistě by z něho už dávno zůstali jen ruiny. Pivovar byl jako nedobytný hrad a také takovým dojmem na nás působil. Sice v něm byl zaveden vodovod a dokonce i koupelna, což tehdy nebylo na venkově obvyklé, voda však byla čerpána z vlastních studní, které byly umístěny vedle varny, za stěnou z prken. Byla tam skoro tma, jen jedna slabá žárovka a měli jsme tam přísně zakázaný vstup, abychom do některé ze studní nespadli. Stejně by nás tam nikdo nedostal. Záchod v prvním patře však byl suchý, a tak jako v nějakém starém hradu, z něj všechno padalo z výšky 4 až 5 metrů do žumpy, ke které byl přístup dveřmi ze dvora. Při pohledu do té hloubky jsme se tak báli, abychom tam nespadli, že jsme se sestřenicí Jiřinou raději chodili dělat svoji potřebu na zahradu, byla tak velká, že se to nepoznalo. Kousek té zahrady se zdí a vraty, které vedly na silnici do Lošan, je vidět na následující fotografii.

                         

   Se sestřenicí Jiřinou na pískovišti v zahradě pivovaru v Lošánkách. Nebyly jsme vzorné

                 děti, Jiřinka se škrábala kde neměla a já olizoval jakousi bábovičku.

                                                   
Ve varně jsme se také báli. Bylo tam stálé přítmí, a vedly odtud dveře k rozsáhlému sklepení, které sahalo až daleko pod zahradou, dveře do hlavního vstupního prostoru ze dvora, ale hlavně dřevěné schody které vedly přes jedno odpočívadlo na dřevěnou vnitřní pavlač, odkud vedly dveře do kuchyně. Vždycky jsme se na zahradě rozeběhli, proběhli kolem studní, s velkým dupáním vyběhli schody a s ulehčením vpadli do kuchyně. Asi z nás moc velkou radost neměli, když jsme to udělali několikrát denně. Já jsem s oblibou Jiřinu strašil, takže při tom někdy i strachem křičela.

 

V rozsáhlém sklepení jsme se také báli, ale stále nás přitahovalo. Daleko jsme se však nikdy nedostali, jen po schodech dolů, potom někdo ( asi já ), vydal strašidelný zvuk a s velkým řevem jsme vyběhli nahoru. Lezli jsme i na půdu, kde byla spousta zajímavých věcí, asi z doba dědečkova starostování v Kolíně. Dům byl tak rozlehlý, plný tajuplných zákoutí, že jsme je snad všechna ani neprozkoumali.

 

Pochopitelně zde i strašilo, mohu to dosvědčit, zažil jsem to na vlastní kůži i když mi to dlouho nechtěl nikdo věřit. Jeden čas jsem spával  sám v pivovarské kuchyni v prvním patře na kanapi. Vedle kanape byl stůl, takže když jsem se posadil, neviděl jsem na zem i když po místnosti jsem měl dobrý přehled. Okna vedla do dvora, kde se v noci nesvítilo a tak bylo v kuchyni vidět jen když svítil měsíc. V noci mě občas probudila rána do dveří, které tam vedly z pavlače tajuplné varny. Okamžitě jsem zmizel pod peřinou a vyčkával další vývoj událostí. Někdy se rána opakovala a potom byl klid a já znovu usnul pokrytý studeným potem. Neustávalo to, naopak útoky neznámého strašidla se stupňovaly tím, že se tiše otevřely dveře, avšak nikdy nikdo nevešel. Když jsem si na to stěžoval dospělým, mysleli si, že mám divoké sny, dveře otvírám sám a do rána to zaspím. Pomalu mě to rozčílili do té míry, že jsem se jednu noc, když svítil měsíc, vybavil paličkou na maso s tím, že si to s tím neznámým strašidlem rozdám.

 

Nemusel jsem čekat dlouho. Strašidlo ke mně už chodilo jako domů a tak se za chvíli ozvala jedna rána - nic, druhá rána, dveře se otevřely, já jsem vyskočil s paličkou na maso a …… proti mně kráčel kocour s hrdě vztyčeným ocasem a hned se ke mě měl. Naučil se potvora při svých návratech z toulek skákat tak dlouho na kliku od dveří, až se pod jeho vahou dveře otevřely a on mohl dovnitř. Při chůzi po kuchyni už žádný hluk nedělal a já jsem ho s postele na zemi, zejména když byla tma, nemohl vidět. A tak byla jedna záhada sice vyřešena, ale strašidel tam bylo určitě víc.

 

V Lošanech jsem chodil do místní jednotřídky, která byla hned vedle kostela a kde nás všechny učil pan řídící František Procházka, mimo jiné i autor knihy „Sestupme ke kořenům“ o historii Lošan. Proti místním dětem jsem četl a počítal, jako když bičem mrská, v té době jsem již četl se zájmem knížky. Od Květy Slabých jsem měl například vypůjčené svázané ročníky "Malého čtenáře" a ležel jsem v nich celé dny. Vzpomínám si, že tam byl na pokračování román o našich legionářích v Rusku, to všechno mě zajímalo. Starosta Slabý odešel po válce do pohraničí, takže to muselo být ještě za války, tedy v době, kdy jsem chodil do první třídy.

 

Četli jsme ve škole jeden po druhém, tak jak jsme seděli v lavicích, každý vždy jeden řádek z čítanky. Zatím co ostatní děti slabikovaly písmenko po písmenku a trvalo jim to celou věčnost, já jsem si spočítal, který řádek na mě vyjde a když na mě přišla řada, rychle jsem ho řekl zpaměti. Pan řídící se tomu sice trochu smál, ale mezi místními kluky jsem byl za šprta a proto ne příliš oblíbený. Musím však dodat, že jsem se o svoji neoblíbenost zasloužil i jinak, svědčí o tom i tato příhoda:

 

Jak jsem již dříve napsal, celou válku jsme měli, díky zásobám, tabulkovou čokoládu, věc, kterou ostatní děti neznaly. Jednou jsem si všiml, že lze ze vzorku pneumatiky od traktoru vyloupnout nožem kousky hlíny, které tvarem a barvou odpovídaly kouskům čokolády. Kolem Lošánek byla totiž tmavá země, a když měla tu správnou vlhkost, byly ty kousky od čokolády k nerozeznání.A tak jsem dostal „skvělý“ nápad. Pár kousků hlíny jsem nožem vyloupal a zabalil do staniolu od čokolády. Vzal jsem si i dva kousky pravé čokolády, strčil do kapsy a vyrazil na náves mezi kluky. Tam jsem teatrálně vytáhl kousek čokolády, pomalu rozbalil, strčil do pusy a s velkým mlaskáním obracel oči v sloup, jaké je to blaho. Kluky to pochopitelně velice zaujalo a vyzvídali, co to vlastně mám. „Čokoládu“ odvětil jsem s převahou dítěte z velkého města. Po chvíli přemlouvání, jsem vytáhl další kousek pravé čokolády a dal jednomu z kluků na ochutnání. Jeho obličej okamžitě jevil známky neskonalého blaha, které právě prožíval. Ostatní kluci ihned začali loudit, aby o nic nepřišli. Tak jsem je velkopansky podělil, dostalo se naštěstí na každého. Kluci neváhali a „čokoládu“ si okamžitě strčili do pusy a začali cucat. Nemusím snad popisovat jak mě hnali, když zjistili, že mají plnou pusu hlíny. Na mě však neměli, i v běhu jsem byl dobrý. O pár let později jsem totiž v běhu závodil, a na žákovských přeborech v Brně i vyhrával.

 

Přesto, že jsem místním klukům neudělal nic dobrého a kamarádil hlavně z děvčaty, někdy jsem se klukovských akcí také účastnil. Například lovení křečků. Tato zvířátka nejen že byla považována za škodnou, protože si dokázala nanosit do svých doupat obrovské množství zrní, ale navíc byla ceněna pro svoji kožešinu, kterou tehdy kůžkaři vykupovali a dobře platili. Není divu, že když některý kluk zjistil v polích křeččí nory, okamžitě nás všechny svolal, protože na lov bylo zapotřebí hodně lidí a vody. A tak jsme se vydávali na pole s vozíky plnými konví na mléko, naplněnými vodou a vyzbrojeni klacky. Byl kolem toho vždy velký rozruch, když jsme jako tlupa táhli s vozíky a klacky někam daleko do polí. Lov spočíval v tom, že do křeččí nory jsme začali lít vodu , hektolitry vody a ostatní lovci se postavili s klacky u zbývajících nor, kterých bylo vždy několik, protože křečci už s námi počítali. Teoreticky měl křeček některou z těch náhradních nor zoufale prchat ze zatopeného příbytku, ale nevzpomínám si, že by se tak někdy stalo. Asi jsme někde dělali chybu, ale jakmile někdo našel další noru, okamžitě jsme zase táhli s vozíky, jako dávno před námi zlatokopové za vidinou zlata. Naštěstí jsme nikdy žádného křečka neulovili, nevím, jak bychom se o případný výdělek nakonec podělili.

 

Dlužno dodat, že jsme tenkrát běhávali venku bosi, v botách jsme chodili jen v neděli do kostela a možná do školy, ale to už nevím jistě. Já jsem sice boty měl, ale neobstál bych v nich mezi ostatními kluky, stejně, jako kdybych chodil stále svátečně oblečen. Vždy, když jsme přijeli z Brna, trvalo mi nějakou dobu, než mi kůže na chodidlech patřičně ztvrdla. Tento zvláštní přírodní úkaz, přeměnu chodidel v podrážky, jsem každý večer se zájmem sledoval při umývání nohou. V té době byl traktor na vesnici vzácností, převážně se tahaly povozy koňským a nebo kravským spřežením. Bylo to mnohem ekologičtější, ale silnice byly plné koňských koblížků a kravských lívanců, do kterých jsme při běhu každou chvíli šlápli. Kolem rybníka a „louže“ bylo vždy velké množství hus a kachen, které se vyprášili jak je napadlo a tak jsme v tom šlapali od rána do večera. Zdá se to nyní možná nehygienické, ale AIDS jsme z toho nedostali a byli jsme zdraví jako řípy. O „ukopnutý“ palec ovšem také nebyla žádná nouze. Doma nám ho zavázali kouskem plátna a běželi jsme ven a to nejen kluci, ale i děvčata. Vrcholem umění byla chůze a běh po strništi, chtělo to speciální metodu, abychom nebyli popícháni až nad kotníky.

 

V té době jsem byl sice hodně pohyblivý, ale hrozně hubený. Trpěl jsem jakýmsi nechutenstvím, kterému nepomohl ani stálý pobyt na čerstvém vzduchu. Přitom jídlo bylo excelentní, chuť ještě teplého chleba a čerstvého másla či sádla si pamatuji dodnes. Jednou jsem svačinu, která mi byla vnucena, nabídl krávě a byl jsem překvapen , s jakou chutí ji slupla a ještě se olizovala. Tak jsem si šel pro chléb s máslem znovu a všichni měli radost, jak mi v Lošánkách chutná. Naštěstí nás to přestalo bavit dříve, než to na nás prasklo. 

 

Za okupace vládla řada nařízení, jejichž nedodržení bylo přísně trestáno. Byly potravinové lístky, které zejména obyvatelům měst nemohly vystačit k obživě. Tehdy lidé z měst přijížděli na venkov nakupovat potraviny a protože peníze byly znehodnoceny, nakupovalo se za věci, např. i zlato a šperky. Tomuto obchodu se říkalo „keťasování“ a slušní lidé, myslím tím ze strany zemědělců, takový obchod neprovozovali. Pro zemědělce byly stanovené vysoké dodávky potravin, říkalo se tomu „kontingent“, takže svým způsobem byl nedostatek i na venkově, i když zdaleka ne tak tíživý jako ve městech. Projevovalo se to např. nedostatkem tuků, takže se načerno lisoval řepkový olej. Dělali jsme to v pivovaru, nepříjemně to smrdělo, stejně jako jídlo, které se na řepkovém oleji smažilo, nebo buchty, do kterých byl olej přidáván. Kolovaly různé předpisy, jak tu příchuť zmírnit, ale moc to nepomáhalo.

 

Byly i tzv. tabačenky, které kuřákům rozhodně nemohly stačit. Nekuřáci měli výhodu, protože cigarety, viržinka či tabák do fajfky byl vítaným dárkem. Dědeček Novotný rád kouřil fajfku a v neděli viržínka. A tak si pěstoval načerno (bylo to přísně zakázáno) tabák na zahradě pivovaru, kde byl kus oset kukuřicí a uprostřed, aby ani náhodný příchozí si toho nemohl všimnout, měl několik sazenic tabáku. Tabákové listy potom sušil a krájel do fajfky.

 

Na černo se zabíjela i prasata. Vzpomínám si na jednu zabíjačku, kdy jedno prase bylo zabito „oficiálně“ na dvoře u Novotných a druhé prase načerno ve sklepě v pivovaru, kam se dalo i zajet s vozem. I když ze vrat hospodářství Novotných to bylo do vrat stodoly pivovaru jen asi 20 metrů, zapřáhl dědeček do vozu, naložil prase, vůz pokryl plachtou a ten kousek ze vrat do vrat ho převezl. Opatrnosti nebylo nikdy nazbyt, protože za války nebylo radno nikomu věřit , udavači a kolaboranti byli všude. A Němci se s nikým nemazlili.

 

I když zabíjačka není nic veselého, přesto si na jednu příhodu vzpomínám. V té době už k nám jezdil na motorce z Křečhoře Jan Festa, můj budoucí strýc, za tetou Miluškou. Nevím z jakého důvodu měl u nás trvale malorážkovou pušku, stála opřená v rohu jedné světnice a já jsem si s ní chodil hrát. Tehdy strýc Festa přesvědčil dědečka, že lépe než omráčit vepře úderem do hlavy, je střelit ho do čela. Prase se prý bez povyku, svalí na bok a může se bez problémů podříznout, aby mu vytekla krev. Nebyl to tehdy způsob obvyklý, ale nakonec strýc všechny přesvědčil. Měl jediný požadavek. Dát praseti něco k žrádlu, aby se uklidnilo a potom za ním zavřít dveře od chlívku na zástrčku, aby mu neuteklo. Bylo mu vyhověno, avšak vývoj následujících událostí dostal rychlý spád. Napřed se ozval výstřel, po něm následoval hrozný ryk, směsice zvuků lidských i zvířecích. To nikdo z nás nečekal a tak jsme všichni strnuli zděšením. Jelikož hluk gradoval, celkem správně jsme usoudili, že další pobyt strýce s prasetem na samotce se pro oba stává nesnesitelným. Naši rychle otevřeli dveře, napřed se vyřítilo prase, polodivoké hrůzou a potom se vypotácel strýc. Později, když se vzpamatoval a nabyl svého obvyklého humoru, vyprávěl nám, že čuník s chuti pojídal svoje poslední jídlo, v momentě když mu namířil mezi oči, však prudce pohnul hlavou. Následným výstřelem ho strýc jen lehce zranil, ale hrozně vyděsil, takže se splašilo. Strýc měl sice náhradní náboj připravený v ústech mezi rty, ztratil ho však v momentě, kdy ho prase povalilo na zem a v nastalém zmatku na strýce dokonce šláplo. Při jateční váze prasete to jistě nebylo nic záviděníhodného.

Statečný čuník si však svobodu nevybojoval. Dvůr byl zavřený, takže ho nakonec přeci jenom dostihli a porazili, takže Vánoc ani konce války už se chudák nedožil.

 

Nejzajímavější a také asi nejnebezpečnější však bylo pálení slivovice. Věnoval se mu náruživě strýc Pokorný, který byl chemik, Dr.Ing., a tak pro něj sestavit destilační přístroj a stanovit správný technologický postup nebyl žádný problém. Problémem byl charakteristický zápach alkoholu, kterému se nedalo nikterak zabránit. Všichni strýce varovali, že je to zbytečné riziko, aby slivovici nepálil, ale nenechal si to rozmluvit. K něčemu ta nebezpečná činnost však přece jenom byla dobrá a v konečném důsledku z ní měli prospěch všichni hospodáři v Lošánkách. Strýc totiž vždy daroval několik lahví slivovice starostovi Slabému. Nevím přesně, jaké ho k tomu vedly pohnutky, zřejmě si chtěl koupit starostovu mlčenlivost. Zápach pálené slivovice určitě byl cítit i u něj ve statku. Starosta využil slivovici tím nejlepším možným způsobem, opíjel jí nepřítele. V té době byly na venkově časté hospodářské kontroly, které se snažily odhalit skryté zásoby, za které hrozil trest odnětí svobody a umístění v koncentračním táboře. Aby se lidé vyhnuli hladu, zásoby měl skoro každý a daly se tudíž předpokládat na každém statku. Kromě nebezpečí odhalení těchto skrytých zásob, byly domácí prohlídky nepříjemné i tím, že se Němci při nich chovali velice neurvale, byli schopni i rozpárat peřiny, či vytrhat podlahy. Lidé se těchto prohlídek přirozeně velice obávali.

 

Když přijela kontrola do obce, zašli Němci napřed za starostou, aby mu svoji přítomnost ohlásili a vyzvali ho k účasti na prohlídce. Nevím přesně, co to bylo za jednotky. Hrubou práci vykonávali muži v uniformách s přílbami na hlavách a velel jim důstojník v brigadýrce. Když přijeli, všichni jsme hrůzou strnuli a opatrně vyhlíželi, jak vcházejí ke starostovi do vrat. Když dlouho nevycházeli, nervozita z nás pomalu opadávala a začala převažovat zvědavost. Nevytrvalejší pozorovatelkou byla teta Miluška. Když kontrolní komando vycházelo od starosty ze vrat, smála se a volala na nás: „Pojděte se honem podívat, ti ji zase mají“. A skutečně k autu se potácela skupina úplně opilých Němců, přílby se jim houpaly na předloktí a flinty za sebou táhli po zemi. V tomto stavu nasedli do automobilu a odjeli. Bylo po kontrole a všichni si oddechli. A tak vlastně strýc Pokorný a starosta Slabý ochránili v Lošánkách mnoho lidí od nepříjemností a některé i před koncentrákem. Přesto se po válce našli lidé, kteří osočili starostu z kolaborace s Němci. Ten se raději sebral a odjel do pohraničí.

 

Blížila se zima a s ní stále povzbudivější zprávy, Němci prohrávali a ustupovali na všech frontách. Když za námi přijížděl otec z Brna, vykládal nám jak zpupným Němcům pomalu spadly hřebínky a chodí stále zasmušileji, v očekávání neslavného konce. Spojenci ničili nepřítele i neustálými nálety bombardovacích svazů a nevyhnuli se ani Kolínu, kde byla chemická továrna, pracující pro vojenský průmysl. Detonace padajících bomb byly slyšet až v Lošánkách. To nám dětem však nikterak nevadilo, abychom se nevěnovali svým obvyklým hrám.

 

Na jednu z her, bruslení na malém rybníčku na návsi, kterému jsme říkali „louže“, jsem málem doplatil zápalem plic. Tehdy to byla nemoc, na kterou se i umíralo, protože penicilin k nám přišel až po válce.   Bylo to někdy kolem Vánoc, kdy „louže“ zamrzla a já vytáhl svoje brusle na klíček. Moc jsem bruslit neuměl, ale šel jsem se předvádět ostatním klukům, kteří brusle nemaje, neuměli bruslit vůbec. Napadlo asi 10 cm sněhu a tak se mi moc dobře nejezdilo. Přesto se na břehu soustředila skupina kluků, kteří závistivě sledovali mé taneční kreace, včetně četných pádů. Když jsem byl v nejlepším, najednou se led prolomil a já zmizel pod hladinou. Byla tam totiž vysekaná díra, aby mohly ryby „dýchat“. Otvor se do rána pokryl tenkou vrstvou ledu, kterou pokryla vrstva sněhu a vytvořila se tak přírodní past na jediného bruslaře, a to jsem byl já. V ledové vodě mě okamžitě přešel veškerý exhibicionismus a protože tam naštěstí nebyla velká hloubka a led kolem díry byl pevný, okamžitě jsem vylezl ven. Kluci na břehu si toto představení ovšem náležitě užili, váleli se smíchy po zemi, tleskali a žádali  přídavek. Abych jim trochu zkazil radost, tvářil jsem se jakoby se nic nestalo, to že se nám bruslařům stává běžně a jsme na to zvyklí. A tak kluci s otevřenou pusou zírali, jak pokračuji v krasojízdě. Popravdě řečeno, ani se mi moc nechtělo domů, protože jsem předpokládal, že budu doma mírně řečeno pokárán. Jezdil jsem tak usilovně, že jsem necítil zimu, i když mrzlo jen praštělo a šaty na mě za chvíli úplně zmrzly na kost. Naštěstí šla kolem jedna paní a když mě viděla, chytla mě za ruku a uháněla se mnou domů. Když mě doma viděli, tak se všichni zděsili, okamžitě vyprostili ze zmrzlého oděvu, uložili do postele a nalévali horkým čajem. Za chvíli jsem usnul a ráno se probudil zdravý, jako rybička. 

 

A tak se přiblížily poslední válečné vánoce. Od kluků ze školy jsem byl náležitě poučen, že dárky dávají pod stromeček rodiče, ale nic jsem doma neříkal, abych nekazil kouzlo Vánoc. S nákupem dárků byly jistě veliké problémy, protože jsem dostal knížku z druhé ruky, která byla uvnitř na jedné straně počmáraná nějakým mrňouskem. Na poznámku dospělých, že to asi udělali andělíčci, jsem se v duchu jen pousmál a představil si, jak malý umělec asi řádil, když mu knížku odebírali v momentě, když si z ní chtěl vytrhnout nějakou tu stránku. Je to těžko k uvěření, ale z té knížky si dodnes pamatuji krátkou básničku.

 

Přišlo jaro, zprávy z front byly stále veselejší a spojenci zvyšovali svůj tlak, aby urychlili konec války. Z té doby si pamatuji velice živě jednu vzrušující příhodu:

 

 Kromě jiného domácího zvířectva, jsme měli u Novotných i jednu velice sympatickou kozu, jejíž mléko se používalo jako krmení pro prasata. Koza byla hravá a tak jsme byli dobří kamarádi. Jednou jsem se rozhodl, že ji vezmu ven, aby se trochu napásla na mezích, které byly nad Lošánkami dost široké, protože pole byla v mírném svahu a meze vedené po vrstevnicích, vyrovnávaly trochu výškové rozdíly mezi jednotlivými pozemky. Dobře se na nich páslo i leželo. Bylo krásné slunečné jarní počasí a z dálky se ozval dunivý hukot bombardovacích letadel, která směřovala asi na Kolín. S velkým zájmem jsem sledoval, jak se jednotlivá letadla krásně leskla vysoko na modrém nebi, v přesných bojových formacích. Znenadání se však objevilo osamělé letadlo, zřejmě kotlář, letící relativně nízko, asi od železniční trati na Chotouchov. Pečlivě jsem ho sledoval, jestli náhodou nezahlédnu pilota, někteří kluci totiž tvrdili, že při podobné příležitosti viděli v letadle pilotovat černocha. Pilota jsem sice neviděl, ale z toho, co jsem spatřil mi v žilách ztuhla krev. Když bylo letadlo skoro přesně nade mnou, vypustilo bombu. Nechal jsem kozu svému osudu a utíkal co nejrychleji domů. Daleko jsem neuběhl, když jsem zaslechl i charakteristický zvuk padající bomby a tak jsem skočil pod nejbližší mez, zalehl na zem a hlavu si chránil rukama. Bomba dopadla skutečně nedaleko mě…….. a nic. Žádná exploze. Okamžitě jsem si uvědomil, že se asi jedná o bombu časovanou a tak jsem ležel v úkrytu dál a vyčkával až vybouchne. Nevím, jak jsem tam ležel dlouho, ale jako dítě jsem to asi moc trpělivosti neměl a tak jsem se šel na ní opatrně podívat. Bomba tam ležela na boku, i se stabilizačními křidélky a leskla se ve slunci. Věděl jsem, že může vybouchnout každou chvíli, a tak jsem rychle běžel ke starostovi Slabýmu, abych mu to ohlásil. Starosta vzal s sebou ještě nějaké dospělé a spěchali za mnou. K bombě se přiblížili velice opatrně a když si ji prohlédli usoudili, že se asi jedná o prázdnou přídavnou palivovou nádrž, kterou letadlo odhodilo, jako nepotřebnou. Byla hliníková, skutečně vypadala přesně jako bomba, včetně těch stabilizačních křidélek. Pro jistotu s ní však nehýbali a starosta to šel někam telefonicky ohlásit. Zanedlouho přijeli Němci, nádrž naložili a odvezli, hliník byl pro ně za války nesmírně cenný materiál. Až potom jsem si vzpomněl na svoji kamarádku kozu. Na kozu však celá vzrušující událost neudělala žádný zvláštní dojem, nažrala se a šla domů. 

 

S blížící se frontou dospěl otec k názoru, že bude vhodné vybudovat pro nás úkryt, pro případ, že by se zde fronta zastavila a došlo k déle trvajícím pozičním bojům. Zazdil proto jednu ze sklepních chodeb, která vedla pod zahradou a prokopal do ní přístup shora, přímo ze zahrady. Vchod do krytu byl pokryt poklopem osázeným drny, takže byl v terénu zahrady prakticky neviditelný. Kryt byl vybudován v naprosté tajnosti, takže o něm nevěděli ani ostatní obyvatelé pivovaru, pro ně otec zpřístupnil úkryt v jiné části sklepa. Měli jsme tam připravené potraviny a vodu i na případný dlouhodobý pobyt.

 

Když se fronta přiblížila, schovali jsme se do krytu a vyčkávali, jak to dopadne. Každou chvíli se šel někdo podívat, co se venku děje. Najednou nás někdo zavolal, abychom se šli podívat, Němci že už prchají. Skutečně, na silnici vedoucí do Lošan bylo vidět Němce zoufale prchající před Rudou armádou, ze které měli panický strach. Byli vyhublí, ušpinění a potrhaní, napřed jeli ti, kteří měli automobily nebo nějaký povoz, potom prchali ti pěší. Cestou odhazovali vše nepotřebné, včetně nábojů a zbraní. U rybníka se zastavila jedna skupina, aby si chvíli odpočinuli. Vyhlíželi tak nebojovně, že jsem si je zblízka prohlížel. Když jeden voják uviděl, že mám v ruce buchtu, posunky mě vybídl a vyměnil ji se mnou za foukací harmoniku.

 

Netrvalo to dlouho a dorazili rudoarmějci. Stáli jsme na mezi, v místech kde je nyní prodejna a mávali jim na pozdrav. Jeden voják mi z vozu hodil malý balíček, když jsme ho rozbalili, byl to balíček první pomoci. Jeden z důstojníků jedoucí na koni se zastavil s mapou v ruce a ptal se na cestu. Náš otec uměl trochu rusky od zajatců z první světové války, kteří kratší dobu pracovali na statku a tak se s tím důstojníkem nějak domlouval.

 

Ještě si vzpomínám, že byli potom nějací Rusové u Novotných, dědeček je tam častoval slivovicí. Asi byli namazaní, protože když nám jeden chtěl ukázat jak střílí z pistole, netrefil se ani na několik pokusů do plechovky na hnoji. Přišlo mi tenkrát velice zvláštní, jak mohl hnát Němce až od Stalingradu, když neumí střílet.

 

Zanedlouho nato, jsme slyšeli z rozhlasu volání Prahy o pomoc na podporu povstání, které tam vypuklo. I v Lošánkách se zformovala skupina mladých lidí, kteří do Prahy vyrazili. Při té příležitosti si vzpomínám na vyprávění tety Milušky, která v té době byla v Klatovech, již osvobozených americkou armádou. Ve vile u Novákových bylo ubytováno několik amerických důstojníků. Teta vykládala, že jim domů nanosili spoustu jídla, hlavně konzerv a rozdávali i ošacení, protože každou chvíli fasovali nové. Jeden jim tam nechal krásné kožené hnědé boty, asi taneční, protože měli tenkou koženou podrážku. Teta mi je dala a já v nich později chodil do tanečních. Z toho důvodu si pamatuji dodnes jméno toho důstojníka, zřejmě italského původu. Říkali mu Herby Kima.

 

Z vyprávění tety si pamatuji, že jakmile začala volat Praha o pomoc, okamžitě američtí důstojníci nasedli do džípu a odjeli ke svým jednotkám. Druhý den se vrátili a vykládali, že dojeli za Plzeň, tam však byli zastaveni a dostali rozkaz k návratu. Zdůvodnění spočívalo v tom, že Rusové nedovolili překročit demarkační linii, která s nimi byla předem dohodnuta.

 

 

 

Když Němci podepsali bezpodmínečnou kapitulaci a Prahu osvobodili Vlasovci, nechal starosta Slabý tuto historickou událost úředně vyhlásit. Tehdy ještě nebyl ve vesnicích rozhlas a obecní vyhlášky obvykle oznamoval nějaký vysloužilý voják, bubeník. V Lošánkách jsme měli trubače, který zatroubil melodii, lidé se kolem něj shromáždili a on vyhlášku slavnostním hlasem přečetl. A tak starosta pro ty, kteří neměli rozhlas a to byla většina, nechal vyhlásit tuto zprávu: „Pan starosta na vědomost dává, že právě skončila druhá světová válka“. Tak to byl skutečný konec války, starosta to přece musel vědět, když byl, alespoň podle mínění některých, s Němci jedna ruka.