Venkovský povoz.

Historie čtyř staletí III.

 

Patent nařizoval, že výše roboty se má stanovit podle velikosti statku a pozemků, jinak podle berní povinnosti, podle níž už dříve byli poddaní rozděleni do jedenácti tříd. Kdo neměl vůbec žádného pozemku a živil se jen prací svých rukou, t. j. podruh, měl nyní robotovati 13 dní v roce. Kdo měl chalupu a platil z ní 57 kr. daní, měl robotovat 26 dní v roce. Komu kromě chalupy patřily i polnosti, z nich platil 4 zl. 30 kr. daně, robotoval 3 dni týdně. Čtvrtláník měl robotovat také 3 dny týdně a ještě s jedním kusem tažného dobytka. Celoláník měl předpis rovněž 3 dnů týdenních ale se čtyřmi kusy tažného dobytka a kromě toho ještě musil dát vrchnosti jednu osobu k robotě ruční. Bylo současně nařízeno, že třídenní robota v týdnu nesmí být v žádném případě zvyšována a každé překročení mělo být trestáno.

 

Jak se dozvídáme z kroniky obce Skramníky nebyl tento patent Marie Terezie přijat s nadšením a to zejména u menších robotníků. Byli proto svoláni na zámek v Kostelci nad Černými Lesy, kde většina z nich si zvolila robotu starou. A tak jsme na rozpacích, ostatně jako často při studiu historických pramenů, jak to ve skutečnosti bylo a jaký byl vlastně přínos tohoto patentu pro naše předky. Zrekapitulujme si údaje ze tří na sobě nezávislých pramenů, které máme k dispozici:

 

1.       Jan Dolenský ve svých „Dějinách národu českého“, které byly vydány v roce 1905 nadšeně uvádí: „Císařovna učinila samostatný krok ve prospěch poddaného lidu vydáním patentu, jímž robotní povinnosti selského stavu byly sníženy na polovici. Tím se lid konečně upokojil, neboť umenšením robot poměry jeho nepopiratelně se polepšily.“

2.       Petr Hora – Hořejš v „Toulkách českou minulostí“ z roku 1996 píše: “Robotní patent Marie Terezie jednotně upravoval nevolnické vztahy vůči vrchnostem. Poněkud zmírňoval roboty a odstraňoval panskou svévoli v určování jeho výše.“

3.       Kronika obce Skramníky uvádí: „Tento patent Marie Terezie nebyl přijat s nadšením a to zejména u menších robotníků. Byli proto svoláni na zámek v Kostelci nad Černými lesy, kde většina z nich si zvolila robotu starou.“

 

A tak si klademe otázku: „Kdo měl vlastně pravdu?“   Pravdu měli všichni, jen historici neposoudili situaci dostatečně objektivně. Pravděpodobně porovnávali robotní povinnost dle nového patentu s robotou v nějakém místě náhodně vybraném, anebo s místem ke kterému měli nějaký osobní vztah a tak se jejich hodnocení dopadu na poddané jevilo dost odlišně. Rozdíly v robotních povinnostech byly totiž na jednotlivých panstvích tak veliké, že někde byla dle nového patentu robota snížena na polovinu, jinde ji snižovala jen mírně a v případě našich předků hrozilo nebezpečí, že robotu nový patent dokonce v některých případech zvýší. Nesmíme zapomenout, že na panství pánů z Jenštejna byly smlouvou ze dne 18. června 1392 naši předkové zproštěni nejen roboty, ale i všech poddanských povinností. Staré závazky a práva sice nová pobělohorská šlechta neuznávala, jsou známé i vzpoury, jako např. Jana Sladkého Koziny za práva Chodů, avšak ani po téměř čtyřech staletích nedosáhla zřejmě robota na bývalém panství Jenštejnů té výše, jako na panstvích jiných. To je pravděpodobné vysvětlení, proč naši předkové projevili proti novému robotnímu patentu svůj odpor.

 

 

Neefektivnost robotní práce si dobře uvědomovala i Marie Terezie a císař Josef II. Nechal proto vypracovat dvorním radou Františkem Antonínem Raabem koncepci, která vešla ve známost jako raabizace. Princip spočíval v tom, že hospodaření na velkostatcích mělo být zrušeno a půda rozparcelována mezi drobné rolníky, kteří by ji obdělávali sami, mnohem efektivněji. Místo dosavadní feudální renty v úkonech (což znamenalo robotu), měli odvádět rentu v penězích a naturáliích. Tím, že se robotou povinní nevolníci stali držiteli půdy a samostatnými výrobci, několikanásobně vzrostla jejich produktivita a to ze dne na den. Iniciativa a úsilí rolníka se okamžitě projevila v životní úrovni jeho rodiny. Bohužel, ale jenom na statcích, kde vrchností byl sám panovník a na velkostatcích podléhajících státnímu dozoru. Šlechtě na jejich majetcích tuto metodu panovník nařídit nemohl. Šlechta se svých tradičních majetkových práv, které jsou základem feudalismu, nehodlala vzdát a tak není vinou Marie Terezie a císaře Josefa II, že zemědělství u nás zůstalo o několik desítek let pozadu za zemědělstvím v západní části Evropy.

 

Protože tereziánské a zejména josefínské reformy podstatnou mírou ovlivnily život našich předků, nebude na škodu si je ve stručnosti připomenout:

 

Sotva nastoupila na trůn, ocitla se Marie Terezie ve válce na všech stranách. Započal je pruský král Friedrich II zákeřným vpádem do Slezka, jedné z nejbohatší oblasti monarchie, a to v rozporu s evropskými zvyklostmi, bez předchozího vyhlášení války.   Vzápětí vpadli do Čech Francouzi, Bavoři a Sasové a společnými silami a obsadili v roce 1741 Prahu, kde se nechal bavorský vévoda Karel Albrecht dne 7. prosince 1741 slavnostně korunovat za českého krále, jako Karel III. Nelze se divit Marii Terezii, že na Čechy zanevřela, protože větší část české šlechty novému králi složila přísahu věrnosti. Tehdejší šlechtu, kterou tvořili např. Mansfeldové, Buqoyové, Nosticové apod. a která svoje postavení odvozovala právě od Habsburků, však těžko můžeme nazývati českou. Naše šlechta byla totiž v podstatě zlikvidována po bitvě na Bílé Hoře. V této, pro císařovnu nejtěžší době, ji však zůstala věrná neustále odbojná šlechta uherské, a Marie Terezie jí to nikdy nezapomněla.

 

V mírových dobách, kterých však bylo žalostně málo, bylo hlavní snahou Marie Terezie pozvednout země, které zdědila po svém otci, z hlubokého úpadku. Uvědomila si plně důležitost vzdělání a proto mezi její největší zásluhy patří školská reforma, se zavedením povinné školní docházky, reforma soudnictví, která omezila nekvalifikované pravomoci šlechty a měst, a snížení robotní povinnosti patentem, z roku 1775.

 

Její syn, Josef II byl panovníkem velice vzdělaným a plným ušlechtilých zásad. Bohužel však pod návalem práce, kterou si sám ukládal, jednal často unáhleně, až zbrkle. Říkalo se o něm, že se „snaží vytáhnout poddaný lid z bídy takovým způsobem, že jim div neutrhne hlavu“. Na rozdíl od úřednictva měl díky častým „vizitacím“ poměrně dobrý přehled o stavu věcí a svými vizemi o nápravě, daleko předběhl svoji dobu. Brzdou v uskutečňování jeho záměrů mu byla po mnoho let jeho matka Marie Terezie, která příliš radikálním změnám nebyla nakloněna. A tak není náhodné, že největší ze svých reforem uskutečnil Josef II bezprostředně po její smrti, v roce 1781. Jednalo se zejména o vydání v té době velice důležitého tolerančního patentu, který kromě náboženských svobod měl i významný přínos ekonomický. Dále to byl patent o zrušení cenzury a pro naše předky nejdůležitější patent, o zrušení nevolnictví.

 

Josef II však viděl mnohem dál do budoucnosti a ve snaze předejít podobným událostem, které později vyústili v revoluci francouzskou a bolševickou revoluci v Rusku, připravoval rozsáhlou reformu, kterou by bylo možno označit za „poklidnou revoluci shora“. Práce na této reformě začaly tzv. josefínským katastrem, na kterém pracovalo usilovně mnoho lidí po řadu let, s vynikajícím výsledkem. Na základě tohoto katastru byla zpracována daňová reforma, která rozložila spravedlivě daňové břemeno na půdu dominikální (panskou) a rustikální (selskou), při čemž celkové daňové zatížení, včetně dávek vrchnosti, nesmělo přesáhnout hranici 30%. Současně byla zrušena veškerá povinnost robotní. Reforma vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1789, s přechodným obdobím jednoho roku, během kterého měla šlechta přeorganizovat svoje práce na velkostatcích tak, aby se obešla bez roboty. Venkovský lid přijal tento patent s nadšením, avšak zrušení roboty ke dni 1. listopadu 1790 se nedočkal, protože císař Josef II dne 20. února 1790 zemřel. Jeho nástupce Leopold II, i když osobně byl reformě nakloněn, podlehl tlaku šlechty a patent zrušil. A tak naši předkové museli čekat dalších téměř šedesát dlouhých let, až na revoluční rok 1848, v jehož důsledku se konečně uskutečnily reformy, které kdysi plánoval císař Josef II.

 

V zájmu objektivity je však nutno dodat, že Josef II vydal i řadu unáhlených nařízení a způsobil i mnoho škod. V době jeho panování došlo ke zchátrání celé řady historicky cenných objektů a ke zničení mnoha cenných uměleckých děl. Svým způsobem to byl kulturní barbar.

 

Maximalistickým požadavkům Josefa II nedokázali jeho podřízení vyhovět a proto raději většinu z těch několika tisíc výnosů, které za doby svého panování vydal, zpracoval raději sám. Všechny mají racionální jádro, i když se nám to dnes tak nemusí jevit. Avšak pro obrovské množství práce je nemohl vždy dokonale domyslet a tak se často jeho dobré úmysly změnily v pravý opak. Jako příklad mohu uvést jeho nařízení o „císařském posvícení“.

 

Od dávných dob je na venkově zvykem oslavovat slavnost vysvěcení místního kostela tzv. posvícení. Posvícení se konala každou neděli od pozdního léta až do vánoc, podle toho, na který den připadl svátek světce, kterému byl místní kostel zasvěcen. Do místa, kde se konalo posvícení se sjeli příbuzní a známí z okolních vesnic, uspořádala se hostina, v místě bývala i taneční zábava a hosté si odváželi výslužku. Císaři se zdálo, že se lidé příliš opíjejí a stojí je to zbytečně mnoho peněz protože za pozvání na posvícení se musí revanžovat. A tak se rozhodl místní posvícení zrušit, nahradit je tzv. „císařským posvícením“ platným pro celou monarchii a konaným jednotně, v první říjnovou neděli po svátku sv. Havla. Snad to není jen náhoda, že v tuto dobu je i svátek sv. Terezy. Toto nařízení se dodržovalo jen několik let, po smrti císaře se vše vrátilo do původních kolejí, s výjimkou Moravských Budějovic a okolí, kde se lidé také vrátili k tradičním posvícením, ale protože strašně rádi všechno oslavují, slaví císařské posvícení dodnes, jaksi navíc. Není bez zajímavosti, že jsem mezi místními lidmi nenašel nikoho a to včetně kronikáře, kdo by věděl, jak tradice císařských posvícení vznikla. A tak měl císař Josef II asi pravdu, lidé oslavují a nevědí vlastně proč.

 

Přes všechna negativa, která o císaři víme je nesporné, že to podstatné, co naše předky tížilo nejvíce, tj. nevolnictví, robota a vysoké daňové zatížení vystihl Josef II velice přesně a pro zjednání nápravy udělal všechno, co bylo v jeho možnostech. Takže přesto, že je některými historiky líčen jako osoba do značné míry kontraverzní, pro nás, kteří odvozujeme svůj původ ze starých českých selských rodů, je postavou kladnou a osobností nesmírně významnou.

 

 

A nyní se vrátíme zpět k našemu rodokmenu, k rodu Novotných.

Na dědečka Josefa Novotnýho(1876) si jako dítě pamatuji docela dobře, babička zemřela dříve. Hospodařil proto společně se svoji dcerou Miloslavou (1910) a sestrou Annou (1874), které jsme říkali "tetička z domku". Já si ho pamatuji z doby, kdy mu bylo přes šedesát let a některá svá pole již pronajal, protože je nestačil obdělávat. Také už si nedržel pár koní a pole obdělával s kravským potahem. Na žně mu jezdili vypomáhat moji rodiče, on nám zase ve válce poskytoval potraviny i když jejich doprava do Brna byla spojena se značným nebezpečím. Bylo to zakázáno a na nádražích byly německé hlídky, které prováděly prohlídky zavazadel. Já jsem byl ještě malý, ale bratra naši vybavili ruksakem s potravinami a doufali, že jako dítě spíše ujde pozornosti. Muselo to být pro naše rodiče dost hrozné, ale jíst se muselo, válečné příděly byly mizerné a tak to riziko podstupovali.

 

                 Hospodářské stavení Novotných v Lošánkách na fotografii z roku 1938

 

Před obytnou budovou stojí moje matka Anna Baláťová (1905) se mnou v náručí.  Vedle stojí dědeček Josef Novotný (1876) a ve dveřích je babička Marie rozená Paďourová (1877). 

 

Hospodářství bylo dobře vybaveno, dědeček vlastnil velký elektromotor na podvozku, kterým poháněl řezačku, šrotovník, pilu a měl i vlastní mlátičku. Z ostatních zemědělských strojů si pamatuji samovaz, secí stroj, stroj na shrabování sena, žací stroj, pluhy, brány, válec a pod. Rád jsem s ním jezdil na pole, hlavně když jel ráno pro krmivo. Jezdil jsem s ním i do cukrovaru s cukrovou řepou, tuším, že někam k Chotouchovu.

 

Vzpomínám si, jak jsme jednou přede žněmi jeli kolem Lošáneckého rybníčka, kde ve stínu lip leželi dva vesničtí muži a popíjeli pivo. Když je děda vyzval, aby mu přišli pomoci sekat obilí ke Chlumu, odvětili, že je na takovou práci moc velké vedro. Byli to místní povaleči, špinavé děti v roztrhaných šatech jim běhaly kolem rybníka, ale oni o práci zájem neměli. Z takových se rekrutovali později komunističtí funkcionáři a "kolektivizátoři" našeho venkova.

 

Dědeček hodně četl a pravidelně si půjčoval knihy z obecní knihovny. Měl pěkné písmo a protože byl sečtělý, vedl v té době i obecní kroniku.  

 

 

Když se teta Miloslava provdala, nemohl již sám hospodařit a přibližně v roce 1947 celé hospodářství propachtoval (pronajal). Sám se odstěhoval za dcerou do Krakovan, kde v roce 1950 zemřel.

 

Teta Miloslava se vdala za Jana Festu (1910), který pocházel z Křečhoře, kde měla jejich rodina statek. Dědečkovi se moc nelíbil. Tehdy bylo zvykem, že v neděli chodili hospodáři na obhlídku svých polí a o Jendovi Festovi se do Lošánek donesla zpráva, že pole jezdí obhlížet v automobilu a ještě si bere bílé rukavičky. Dědeček prohlásil, že z toho dobrý hospodář nikdy nebude. Můj otec mu oponoval, že je Jenda hodný a šikovný člověk a že s ním bude Miluška šťastná. Oba měli pravdu. Strýc byl velice hodný a veselý člověk a neuvěřitelně podnikavý. Zemědělství ho skutečně nebavilo a tak si za svůj podíl ze statku, společně se dvěma bratry Březinovými, koupili v Krakovanech cihelnu a pilu. Cihelna  během války stála, protože byla stavební uzávěra a tak ji celou znovu vybavili na úroveň „strojní cihelny“, jak se tehdy říkávalo, včetně koupi nového bagru na těžbu hlíny. Jako odborník na výrobu stavebních hmot jsem později mohl objektivně posoudit, že cihelna byla na špičkové úrovni, podobné se provozovaly ještě po několika desetiletích. V hliništi byla velká zásoba kvalitní hlíny ( i na výrobu pálených tašek, dlaždic, trativodů apod.) a tak měli dobrou perspektivu. Současně uvedli do povozu i pilu, nakoupili nákladní automobily a začali provozovat autodopravu. 

 

Jelikož odmítli uzavřít kartelovou dohodu o cenách cihel s ostatními cihelnami, rozhodl se cihlářský kartel zásobovat jejich obchodní odbytiště levnými „dumpingovými“ cihlami a jako konkurenci je zničit. Když strýc viděl, že cihly neprodají, rozhodl se prodávat rodinné domy na klíč. A skutečně, bez odborných znalostí, ale s nesmírným podnikatelským elánem, se jim podařilo postavit a prodat celou řadu rodinných domků. Později odkoupili neprosperující truhlářství, bývalého majitele zaměstnali a začali vyrábět do rodinných domků i nábytek, podle požadavků zákazníků. Do toho přišel rok 1948. Podnik byl znárodněn, cihlářský lis a bagr za mnoho milionů někam odvezen a strýc začal jezdit jako řidič u Čáslavské mlékárny, shodou okolností na jednom z automobilů francouzské zn. Berliet, které jim byly rovněž znárodněny. Závozníka mu dělal starší z bratrů Březinových. To, čeho strýc dosáhl se svými společníky za neuvěřitelně krátkou dobu necelých tří let, je obrazem toho, s jakou dynamikou se mohla naše ekonomika v poválečných letech vyvíjet, kdyby její vývoj násilně nepřerušili komunisté.

 

Bylo to pro tehdejší dobu typické. Schopný člověk a úspěšný podnikatel jezdil celý život jako řidič náklaďáku a neschopní lidé, jejichž jedinou kvalifikací byla  komunistická legitimace, řídili znárodněné podniky. Cihelna v Krakovanech byla označena za neperspektivní a byla uzavřena. Během krátké doby nebyly k sehnání cihly, cement ani vápno a stavba rodinných domků se pro lidi stala nedostižným snem. Až po desetiletích, za doby tzv. reálného socialismu, si lidé začali znovu domky stavět, ale výhradně svépomocí, materiál sháněli obtížně pomocí úplatků a pokud měli příležitost, tak ho někde ukradli.

 

Musím však dodat, že znárodnění strýce nikterak nezlomilo. Stále byl veselý, jezdit s autem ho bavilo, někdy o prázdninách jsem mu jako brigádník, dělal závozníka. Pana Festu, jako veselého člověka měli všude rádi a všichni o něm věděli, že to není obyčejný řidič, ale vzdělaný člověk a bývalý pan továrník. Strýc měl štěstí, že se ještě dožil pádu komunismu. Bohužel se však již nedožil doby, kdy se jeho syn Miloš stal rovněž úspěšným podnikatelem a spolumajitelem firmy „Montáže izolací, s.r.o“ v Kolíně, podniku který se zabývá výstavbou chladíren, mrazíren a tepelně-izolačním opláštěním hal. Určitě by měl radost i ze svého vnuka a dvou vnuček, obou velice hezkých, z nichž Jana (1976) se v roce 1995 stala dokonce finalistkou soutěže krásy „Miss ČR“ a kromě jiných cen ze soutěží v zahraničí, se stala první vicemiss „Top Model of the World“ z r. 1996 a vítězkou prestižní mezinárodní soutěže „Miss Bikini Internacional 1997“.

 

 

 

Vraťme se však o několik století zpět, k našemu rodokmenu do Lošan .

Ze strany babičky Emilie Baláťové(1869), rozené Jedličkové, se z historie Lošan dozvídáme, že v soupisu obyvatel z roku 1713, je veden jako sedlák Tomáš Jedlička, se 124 korci polí ( jeden korec = 0,285 ha, takže statek měl celkem 35 ha). Toto je nepochybně rovněž náš předek, protože můj dědeček Josef Balátě (1862) se na Jedličkův statek přiženil ze statku v Bříství č.2, až v roce 1887. V  knize pana řídícího Procházky „Sestupme ke kořenům“, je uvedeno, že   4. lošanský dvůr měl tento Tomáš Jedlička v držení od r. 1699. Dále je v knize uvedeno, že v době jejího vydání (1947) nesl tento dvůr číslo popisné 20 a hospodařila na něm Bohumila Baláťová (1904), vdova po mém strýci Vácslavu Balátě (1897), takže o našem příbuzenství s Tomášem Jedličkou nemůže být rovněž pochyb.

 

Jelikož obce Lošany a Lošánky jsou prastarým sídlem našich předků z rodu Novotných a rodu Jedličků, uvedeme několik údajů k jejich historii.

 

     

                                   Lošany a Lošánky na mapě z roku 1835. 

 

Obě vesnice leží v těsném sousedství a protože v letech 1516 až 1878 tvořili jedinou obec, pojednáme o jejich historii souhrnně. Nejstarší stopy, ještě z doby pravěkého osídlení z let 2 500 až 1 700 př. Kr. nalézáme v Lošánkách, téměř na všech zahradách. Byly zde nalezeny pazourky, bronzové ozdoby, ale i žárové hroby mladšího rázu z doby Bylanské, meče, jehlice, ostruhy a různé zbytky nádob, vše je uchováno v museu v Kolíně. V historických dobách jsou první zmínky z let 1259 a 1261 o vladykovi Ctiborovi z Lošan , který byl v družině krále Přemysla Otakara II. Kolem roku 1330 byly Lošany v držení Zdeslava ze Zbraslavic, který pro nezaplacení závazku 40 hřiven stříbra, byl nucen je postoupit panu Dětochu ze Žiželic. V polovině 14. století nazývala se ves Lošany Německé, kdežto Lošánkám se říkalo Lošany České. Tehdy byly zřejmě Lošany osazeny německými osadníky, svědčí o tom i jméno prvního faráře Rudgera i německá jména četných dárců uvedených v blízkém Kbelském kostele, jako např. Othmar, Hothardus, Weygl, Swincher aj. Na vysvětlenou je nutno dodat, že bylo snahou tehdejších panovníků - Přemysla Otakara I, i jeho následníků Přemysla Otakara II a Václava II, osídlit království české německými osadníky a zavést tak u nás modernější způsoby hospodaření, než bylo tehdy u nás zvykem. A tak se dostali Němci i do srdce Čech, Polabí, ale při prvním soupisu poddaných po Bílé Hoře v roce 1654, již po nich nenacházíme ani památky, snad s výjimkou jediného jména, sedláka Petra Hurta.

Ve druhé polovině 14. století byly Lošany v držení bohatých měšťanů kutnohorských od kterých je kolem roku 1410 získal Haman Alder z Lošan, zakladatel rodu Alderů z Lošan, připomínaných v různých dobových písemnostech. Z té doby zřejmě pochází i současná podoba tvrze, jejíž zbytky , kamenná věž, se nacházejí na Mašínově statku č.p. 27. Dle některých pramenů jsou nejstarší zmínky o této tvrzi datovány daleko do doby předhusitské, do konce 13. století. Je to mohutná čtvercová věž, vystavěná z lomového kamene (svoru), nároží z pískovcových kvádrů, o celkové výšce 16,5m. a půdorysu 8,5x8,3m. Tato mohutná třípatrová věž měla do druhého patra místnosti s valenými klenbami, okna hrotitá, uvnitř s kamennými sedátky a obdélnými skosenými okénky. K vstupním portálům vedla zvenčí dřevěná krytá schodiště s padacími můstky. Původní tvrz byla chráněna vodním příkopem a stavba je poměrně dobře zachovaná. V Lošanech a Lošánkách se v průběhu staletí vystřídalo několik majitelů, v době o které pojednává náš rodokmen je vlastnila zejména obec Kutná Hora, která po roce 1666 učinila Lošánky středem svého panství Lošanského, k němuž připojili obce Lošany, Zibohlavy, Dolní Mančice, Rašovice, Kutlíře, Poboř, Blyňku a od r. 1720 též Hradenín. Sídlem správy tohoto panství byl zámeček, který stál v těsném sousedství pivovaru. Dnes již toto stavení neexistuje, ale já si ho pamatuji ještě z doby, kdy sloužilo jako hospoda a sokolovna a na návsi bylo nejvýstavnější budovou.

V  Lošanech se nachází vysoký novogotický chrám sv. Jiří, na místě původního dřevěného kostelíka, fara připomíná se od r. 1353, prvním farářem byl Němec Rudger, ale po jeho smrti 21.října 1355 již nastoupil kněz český Jan Prstenec , i jeho následovníci již byli pouze Češi. Není bez zajímavosti, že k výzdobě tohoto chrámu přispěla i teta Emilie Baláťová (1904), vlastnoručně vyrobeným gobelínem pražského Jezulátka, ve zlaceném, bohatě vyřezávaném rámu o rozměrech cca 70x50 cm. Podobný, menší gobelín, jsme od ní měli i na chalupě v Nových Syrovicích, odkud nám byl bohužel odcizen.     

Nejstarší zmínka o místní škole je ze soupisu poddaných z roku 1678, kde je uveden jako první učitel Jan kantor. Stará budova byla dřevěná, nacházelo se v ní pět lavic a vyučovalo se v ní pouze počtům, čtení a psaní a docházeli sem děti z Lošan, Lošánek, Radovesnic a Zibohlav. V kronice je budova školy popsána takto:

 

Stavení školní tvořil přízemek a na západě přiléhal k němu chlév se stodolou. Vše kryla šindelová střecha. Uvnitř nacházela se na pravé straně síně školní světnice, v níž bylo 11 škamen, 2 tabule na stojanech, stůl se 2 židlema, skříň na knihy a černá kachlová kamna. Světnice měla 4 okna, prkennou podlahu a překládaný strop. Za ní bývala černá kuchyně. Na protější straně umístěna byla komora, obydlí učitelovo a schody na půdu.

 

 V roce 1787 přibyli do této školy i děti ze Kbel a Kbílku, chodilo sem již 118 dětí a škola byla v roce 1827 rozšířena na tři učebny a přistavěno patro, kde byl byt pro učitele, dnes je v budově umístěn obecní úřad. Do této školy jsem ke konci 2. světové války chodil i já a učil nás tam pan řídicí učitel Procházka, autor knihy o historii Lošan.

 

Z dob, kdy se daně platily kromě v penězích i v naturáliích se zachoval v Lošanech velký kontribuční špýchar, ve kterém bylo shromažďováno odvedené obilí. Je to nápadná vysoká budova z neomítnutého lomového kamene, situovaná v prostoru za kostelem sv. Jiří, proti hřbitovu. 

 

 

V  blízkém okolí Lošan se odehrály i dvě významné bitvy, které měly i velký význam pro další historický vývoj v našich zemích. V roce 1434 to byla bitva u Lipan, která skončila vítězstvím umírněné koalice a prohrou radikálních táboritů. Skončilo tak dlouhé období válečných útrap, které těžce doléhalo na všechny, kteří chtěli žít v klidu a míru. Původní ideály dávno vzaly za své, husitští hejtmani už v té době viděli ve válce pouze zdroj snadných příjmů. V městě Kutná Hora se zachovaly doklady o tom, že si zde vysocí důstojníci táborských a sirotčích vojsk zakupovali ty nejdražší a nejvýstavnější domy, a platili hotově. Po prohrané bitvě táborité většinou odešli do ciziny, kde se nechali najímat jako žoldnéři. Po čtrnácti letech bezvládí na český trůn nastoupil mladičký Ladislav Pohrobek, lidé ho milovali a jako zázrakem během několika let žili v relativním dostatku a blahobytu. Nikdy u nás nebylo levněji, než za tohoto krále Holce, kdy byla za groš ovce - ve skutečnosti bylo ještě levněji, protože podle dobových záznamů stalo sto ovcí kopu grošů.

 

Další a ještě mnohem krvavější bitvou byla v roce 1757 bitva u Kolína, mezi rakouskou armádou Marie Terezie, pod vedením generála Dauna a pruskou armádou, vedenou samotným pruským králem Fridrichem II. Ačkoliv měl generál Daun výraznou početní převahu, vítězství se přiklánělo na stranu Fridricha II. V čas nejvyšší nouze zasáhl jízdní pluk De Ligne složený z mladých holandských dragounů, posměšně zvaných „holobrádci“, (Holandsko tehdy patřilo k císařskému Rakousku), kteří byli soustředěni jako záloha v prostoru mezi Lošany a Radovesnicemi, tedy někde v místech, kde byla i naše pole. Velitel plukovník de Thiennes povzbudil před bojem své mladé dragouny slovy: „Holobrádci, ukažte, že dovedete kousati, aniž byste měli vousův! Ukažte, že ku kousání netřeba než zubův žádných vousův!“ Svým mladistvým elánem se holobrádkům podařilo zvrátit celý vývoj bitvy a přispět k vítězství rakouské armády. Bitva u Kolína byla rozhodující bitvou sedmileté války, ve které hrozila bezprostředně zkáza celku Koruny české, která měla být podle plánu pruských kurfürstů rozporcována do tří celků na sobě naprosto nezávislých, obyvatelstvo postupně germanisováno a náš stát vygumován z mapy Evropy. A tak za svoji národní existenci můžeme poděkovat tehdejšímu habsburskému Rakousku. Slova plukovníka de Thiennes, kterými povzbuzoval své holobrádky, jsou napsána na památníku, který byl vybudován na místě bitvy. Bitva u Kolína byla mimořádně krvavá, v Lošanech byl zřízen lazaret a vedle hřbitova je hromadný hrob několika tisíc vojáků obou armád, kteří zde položili své životy. Řadu podrobností o této historické události jsem zjistil při své návštěvě v  kolínském muzeu.   

 

Mnoho zajímavých údajů ze starší i novější historie Lošan i Lošánek, je uvedeno v kronikách obou obcí, tu Lošáneckou kroniku po určitou dobu vedl i dědeček Josef Novotný (1876).

 

 

K rodu Jedličků z Lošan bych však pro zajímavost chtěl uvést ještě jednu poznámku:

 

Při jedné z mých návštěv na statku v Lošanech mi vyprávěl bratranec Slávek (Dobroslav) Balátě (1931), poslední majitel statku před jeho propadnutím státu tzv. odúmrtím, že jsme po linii babičky Emilie Baláťové, rozené Jedličkové(1869), spřízněni s rodem Mašínů, kteří vlastnili statek na protější straně návsi a to od roku 1699, dnes má č.p. 1. ( do Lošan přišli Mašínové z blízkých Mančic). Z rodu Mašínů se nejvíce proslavili generál Josef Mašín, svým hrdinným odbojem proti nacismu a o několik let později i oba jeho synové Ctirad (1930) a Josef(1932), neméně hrdinným odbojem proti komunismu. Podrobnosti o našem příbuzenském vztahu, tak jak mi ho Slávek vyprávěl, si již přesně nepamatuji. Ale uvážíme-li, jak si obtížně v období feudálních vztahů hledali selští synkové své nevěsty, zpravidla v rámci jedné obce, je navázání příbuzenských vztahů mezi dvěma selskými rody, žijícími po několik generací na jedné návsi, dosti pravděpodobné. 

 

Tento předpoklad byl potvrzen údajem z knihy Jaroslava Procházky „Sestupme ke kořenům“, kde je uvedeno: Josef Mašín (1812) se oženil 24.11. 1840 s Kateřinou Jedličkovou z Lošan a ujal se statku. Tato Kateřina byla pravděpodobně tetou mojí babičky Emilie Baláťové roz. Jedličkové (1869) a babičkou generála Josefa Mašína (1896).   A nebyl to zřejmě jediný sňatek mezi těmito dvěma rody. V knize je dále psáno: Když v roce 1728 zemřela Matějovi Mašínovi , lošanskému rychtáři, jeho manželka Alžběta, statek nemohl zůstat dlouho bez hospodyně, našel si Matěj nevěstu na gruntě u Jedličků a dne 12. října 1728 se oženil s Lidmilou, poctivou děvečkou (pravděpodobně dcerou)  po nebožtíku Tomáši Jedličkovi, svém bývalém sousedu. Přesto, že mezi manžely byl velký věkový rozdíl, Lidmile bylo 23 let a Matějovi už 52 roků, měli spolu sedm dětí.

 

 

 

 

Závěr.

 

Popisem osudů generace našich rodičů, tet a strýců tato kronika končí. Naši současnou generaci a generace následující snad popíše někdo jiný.

 

Ohlédneme-li se zpět na vývoj rodu od těch nejstarších dob, které máme v naší kronice zaznamenány, uvědomíme si, že se našim předkům v době pobělohorské na venkově nežilo snadno. Zlom nastal až rokem 1781, kdy došlo výnosem císaře Josefa II. ke zrušení nevolnictví a zejména rokem 1848, kdy po zrušení nevolnictví došlo i ke zrušení roboty a poddanství, jehož důsledkem byl prudký industriální rozvoj zemědělské výroby v našich zemích. Nastalo stoleté období hospodářské prosperity, přerušené jen krátce v první polovině 20. století dvěma světovými válkami a světovou hospodářskou krizí a ukončené, v našich zemích, rokem 1948.   I historie našeho rodu je toho dokladem. Z  Jana Balatě (1796), který se narodil jako bezzemek, se díky vlastnímu přičinění stali naši předkové, v průběhu dvou generací, majiteli velkých a moderních zemědělských podniků na Kolínsku a měli v tomto agrárně významném regionu i nemalý vliv politický. 

 

V období mezi světovými válkami se živočišná i rostlinná výroba v předválečném Československu dostala na nejvyšší evropskou úroveň a agrární hnutí u nás, které bylo po řadu let i vedoucí politickou silou ve státě, přispělo významnou měrou k tomu, že jsme se zařadili mezi šest ekonomicky nejúspěšnějších států světa.

 

Nejpronikavější zásah do vývoje nejen naší rodiny, ale celé společnosti způsobil násilný převrat v roce 1948 a následujících čtyřicet let vlády komunistické strany. Zatím co v demokratických zemích s tržní ekonomikou šel vývoj nezadržitelně kupředu u nás došlo k úpadku a v roce 1953 dokonce ke státnímu bankrotu. I když se později situace postupně zlepšovala, byl např. zrušen přídělový systém, rozdíl mezi námi a západními zeměmi se neustále prohluboval. Generaci našich rodičů tento režim těžce poškodil, příkladem může být strýc Jan Festa, který přes svoje mimořádné organizační schopnosti strávil svůj život, jako řidič nákladního automobilu. Sestřenice Milada Sovová(1927) se svým manželem a dětmi raději volili odchod do Švýcarska, nejhůře dopadl strýc Jindřich Pecivál(1908), z rodinné linie moji manželky Evy(1940), který byl nucen v souvislosti s babickými událostmi strávit mnoho let v nelidských podmínkách komunistických kriminálů. Provinil se hlavně tím, že byl úspěšným živnostníkem. Komunisty zinscenovaná babická aféra byla totiž zaměřena proti sedlákům, živnostníkům a katolickým duchovním, kteří byli pokládáni za překážku v kolektivizaci venkova.

 

Škoda, že se všichni nedočkali svobody v roce 1989. Nicméně mladší generace tuto dobu přežila a dokonce většina z nás, přes „nepříznivý třídní původ“, který tehdy hrál významnou úlohu, preferován byl původ dělnický, získala i vysokoškolská vzdělání, bratr Jaroslav (1931) se stal dokonce vysokoškolským profesorem na VUT v Brně.

 

Naštěstí se poměry v roce 1989 změnily, znovu dostali příležitost schopní lidé a opět se začínají projevovat vlastnosti, které jsme zdědili po svých předcích. V naší rodině se již objevují noví úspěšní podnikatelé, ať už se jedná o „Montáže izolací, s.r.o.“ Miloše Festy(1950) a nebo „Trans Team, s.r.o.“ Tomáše Balátě(1966), zabývající se mezinárodní kamionovou dopravou. I ostatní mladí lidé z naší rodiny si v nových podmínkách tržní ekonomiky vedou výtečně.

 

A je zde již další nadějná generace, těch nejmenších, kteří se mají čile k světu a kteří snad již budou mít vytvořeny všechny podmínky k tomu, aby mohli plně uplatnit veškeré schopnosti, které zdědili po svých předcích.   

 

 

 

 

 

 

 

Zapsal:   Miloš Balátě,    dne 1.srpna 2007.