Naše nejstarší rodinná památka, asi pětset let stará modlitební knížka po praprababičce Barboře Baláťové, rozené Schrötterové, narozené v roce 1796 v Herrensdorfu na panství Trautenberském.

 Za humny středočeské vesnice.

 

Historie rodu v průběhu čtyř staletí. 

 

Motto: „Nezjistíš-li, odkud přicházíš – nezjistíš, kdo jsi a kam jdeš“

 

Nejstarší výpis z matriky, získal můj strýc Ing. František Balátě (1889), byl to bratranec mého otce, na faře ve Skramníkách. Našel zde záznam, že dne 16.12.1692 se narodil manželům Janovi a Kateřině Balatě , podruhům ze Žher syn, kterému dali jméno Tomáš. Ten pravděpodobně není naším přímým předkem, ale jeho otec Jan zřejmě ano. Budeme-li předpokládat, že měl svého syna Tomáše nejdříve ve dvaceti letech, musel se narodit někdy v roce 1672, spíše o nějaký ten rok dříve. Když jsem byl v roce 1992 při příležitosti tří set let od narození Tomáše(1692) v kostele ve Skramníkách, tázal jsem se místního pana faráře, zda by bylo možno nahlédnout do matrik a zjistit data narození onoho Jana Balatě a případně i jeho rodičů, bylo mi sděleno, že za minulého režimu byly matriky z kostelů odvezeny, soustředěny a někde archivovány. Jak jsem později zjistil, byly církevní matriky vedeny na faře ve Skramníkách od roku 1653 až do roku 1949 a jejich starší část, asi do roku 1850, je v současné době uschována ve Státním archivu v Praze – Dejvicích. Takže naším nejstarším předkem z rodu Balátě je zřejmě onen Jan, narozený někdy před rokem 1672, který žil ve Žherech u Českého Brodu.

 

                          Žhery, Hořany a Skramníky na mapě z roku 1835.

                      

 

                    

Jelikož jsou Žhery naším nejstarším sídlem, po této rodové linii, uvádím zde několik údajů z obecní kroniky:

„V listech krále Přemysla I. se uvádí, že prvním držitelem vsi Žher, se dvorem, byl rytíř Holec z Plaňan, který zastával r. 1226 důležitý úřad kastelána olomouckého. Po něm nastoupil na toto zboží jeho bratr Svéslav Holec z Plaňan. Tito pánové byli asi předky rodu vladyckého, jenž o několik desítiletí později sídlem na Plaňanech a sousedním Hradeníně se vyskytuje. Roku 1318 nastoupil na zboží žherské Lutobor Holec z Hradenína na Plaňanech. Roku 1332 nastoupil na toto zboží Jindřich Holec z Hradenína na Plaňanech, který měl majetek také v Radimku. Roku 1350 náležely Žhery se dvorem k državě mocného rodu Ronovců znaku ostrve. Roku 1359 připomínají se držitelé Žher Čeněk z Lípy a Hron z Kostelce, r. 1360 pak Hynek z Kostelce sám. Od nich přešly Žhery na neméně vzácný rod pánů z Jenštejna a to jmenovitě na Pavla z Jenštejna, nejvyššího písaře království Českého, za něhož osadníci žherští popluží svá k věčnému užívání obdrželi a žádnou robotu nevykonávali, pokud by úrok správně odváděli. Z každého jednotlivého lánu (48 korců) měla se platiti kopa grošův českých úroku. Osadníci žherští nebyli v žádném osobním poddanství a poměr jejich k pánu byl určen novou psanou smlouvou. Ve věcech právních řídili se svým vlastním dědičným rychtářem a toliko větší pře se rozhodovaly před soudem královského města Kouřimi.“ Tato smlouva byla sepsána dne 18. června 1392 před úřadem arcibiskupským v Praze, za přítomnosti synů Pavla a Václava z Jenštejna, jako svědků.

„V husitských válkách nastal v těchto poměrech po většině převrat a držitelé Žher v té době jsou nám neznámi. Teprve r. 1448 byl držitelem Žher Jan z Rabštejna, purkrabí vyšehradský, jeden z náčelníků strany protivné, stojící proti Jiřímu z Poděbrad. Jiří zamýšleje zmocniti se Prahy a uvésti tak hlavní město v moc podobojí, sebral pod záminkou válečné výpravy proti saskému kurfürstovi Fridrichovi valné vojsko u Hory Kutné a vytrhna odtud při sklonku srpna 1458, položil vojsko u Plaňan a Žher, kde potravu pro vojsko a koně brali. Obilí právě sklizené v žherském dvoře ze stodol vyházeli, koně nevymláceným krmili, co neskrmili, na vozy naložili, s sebou odvezli i zásoby sena. Dobytek rohatý i svinský mordovali, co nespotřebovali, odehnali, i jiné věci všecky pobrali, takže Žhery i Plaňany zahubili.“    Jak je vidět, moc hezky se husité k naším předkům nechovali. A aby těch škod nebylo málo, vydrancovali a zapálili i farní kostel v přilehlé obci Skramníky.

Další pohromou pro obec byla třicetiletá válka. Jaký byl stav gruntů ve Žheřích, dovídáme se z Berní ruly v r. 1654, která uvádí 3 grunty osazené (1 sedlák a 2 chalupníci), 3 rozbořené a pusté, stav panského dvora byl nevalný. Lze tak usuzovat z „desátek“, které byly odváděny na faru ve Skramníkách. Na zbylé obyvatele Žher pak těžce dolehla i robota.

Z matričních výpisů víme, že tento Jan Balatě (1672) byl veden v matrice jako „podruh“, to znamená, že žil v podruží, dnes by se řeklo v nájmu, nebo podnájmu a byl tedy pravděpodobně bezzemek. Mohl pracovat někde na statku, ale mohl být i řemeslníkem, o jeho povolání nevíme nic. Tentýž Jan však byl při narození svého syna Václava (29.9.1700), již uveden v matrice jako „soused“,což tehdy vyjadřovalo, že žil s rodinou ve vlastní chalupě a to v Hořanech, kam se přestěhoval z nedalekých Žher. 

 

Označení soused však v té době mělo hlavně význam společenský. Sousedi totiž vytvářeli obec tj. mohli se účastnit obecního života, podílet se na samosprávě obce, mohli se stát konšely v obcích městských, či obecními staršími, v obcích venkovských. V  Praze a jiných velkých městech byli majitelé městských domů označováni jako „měšťané“. Za sousedy se označovali tzv. baráčníci, ale to už byl spíše spolkový výraz, z druhé poloviny 19. století.

 

Tento Jan měl celkem devět dětí, šest s manželkou Kateřinou, rozenou Hrádek. Byli to synové Tomáš (16.12.1692) a Jiří (11.4.1695), dcera Anna (15.3.1698) a dále Václav (29.9.1700), Judita (15.6.1703) a Jan (15.4.1708). Další tři děti měl s druhou manželkou Kateřinou, rozenou Rezek a sice syny Matěje (1.2.1723) a Václava (4.3.1724), a dceru Magdalenu (26.3.1726).

 

Naším přímým předkem byl jeho syn Matěj Balatě (1.2.1723), který měl se svojí manželkou Alžbětou šest dětí: Magdalenu(22.5.1750), Alžbětu (7.5.1753), Václava (26.10.1755), Annu (7.5.1759), Jana (12.12.1760), a Annu (21.9.1766). Z těchto potomků byl naším přímým předkem Václav Balatě (26.10.1755), otec rovněž šesti dětí. S manželkou Dorotou rozenou Kropáčkovou měl dcery Kateřinu (20.2.1789) a Annu (30.9.1793), a syna Václava (9.11.1795). S manželkou Ludmilou rozenou Havelkovou měl syna Jana(18.6.1796) a s třetí manželkou Annou jejíž rodné jméno neznáme, měl dceru Veroniku (22.10.1777) a syna Matěje (30.9.1771). Majetkové poměry našich přímých předků Matěje(1723) a jeho syna Václava(1755) sice nejsou v matrice uvedeny, ale lze předpokládat, že byly obdobné, jako u našeho nejstaršího předka Jana(1672). Víme jen, že žili se svými rodinami v obci Hořany, která se nachází poblíž Českého Brodu.  

 

Je dlužno dodat, že z matričních výpisů lze sestavit rodokmen jen velice obtížně, protože v matrikách narozených dětí nebyla udávána data narození rodičů, pouze jejich jména a tak lze příbuzenské vztahy odvozovat jen přibližně. Z těchto důvodů jsou údaje o nejstarších generacích našich předků spíše orientační, než stoprocentně jisté. Mnohem spolehlivější máme údaje o našem předkovi Janu Balatě (psal se stále ještě s krátkým a), o kterém toho již víme podstatně více a který se narodil v Hořanech dne 18.6.1796, jako syn rodičů Václava a Ludmily Balatě. Podle „Poznámek k rodu Balátě“, které sepsal můj strýc František (1889), byl tento Jan velice hodný a slušný člověk. Byl prý jako sirotek vychován na faře v Poříčanech. Co se stalo s jeho rodiči a proč zůstal sám, nám není známo. Oženil se s Barborou Schretterovou, dcerou Krištofa Schrettera, handlíře z Herrensdorfu, panství Trautenberského a matky Ludmily Havelkové z Hořan. Zůstala nám po ní objemná, v kůži vázaná modlitební knížka. Je ručně psaná, v českém jazyce, nadpisy jsou psány červeně a první slova zeleně. Knížka je velmi stará (stáří odhaduji asi na pět set let), nevíme však, jestli Barbora měla tuto knížku po své české matce a nebo ji dostala jako památku po našich předcích. Poznámky Barbory o narození svých dětí na poslední straně knížky, jsou pro náš rodokmen cenným zdrojem informací. Náš předek Jan musel být velice šikovný a podnikavý, měl v Semicích pronajatou hospodu, „kde často noclehovali formani a ti uměli utrácet“, jak píše strýc. O tom, že si dobře vedl svědčí skutečnost, že v roce 1837 koupil statek v Bříství č.2.

 

Pro informaci je nutno doplnit, že provozování hostinské činnost patřilo v té době na vesnici k váženému a výnosnému povolání. Zpravidla se mu věnovali rychtáři, kteří byli převážně jmenováni vrchností k vykonávání správy obce. Jednalo se zejména o řešení sporů, vybírání daní a poplatků a správu obecního majetku. Za to byli zproštěni robotní povinnosti a bylo jim povoleno provozování hostinské činnosti, masného krámu apod. Tato tradice se částečně přenesla i přes rok 1848, kdy rychtáře již nejmenovala vrchnost, ale byli voleni obecní radou starších jako starostové obcí a často provozovali vedle svého hospodářství i hospodu. Dokladem toho je i náš předek František Balátě (1832), který o padesát let později byl starostou v Bříství, kde rovněž provozoval pohostinství. Co bylo příčinou toho, že se Janu Balátě (1796), který byl sirotek a bezzemek, dostalo výsady k provozování hostinské činnosti v době, kdy už sice bylo zrušeno nevolnictví, ale stále existoval vztah poddanství, když o mnoho let později svobodný a zámožný sedlák František Balátě (1832) potřeboval ke své žádosti na tutéž činnost, podanou v roce 1869 na Okresní hejtmanství v Českém Brodě, doložit doporučení od obecního úřadu? Můžeme se o tom jen domnívat, ale pravděpodobným důvodem asi byla okolnost, že Jan byl vychován na faře a měl tudíž u vrchnosti vlivného přímluvce.

 

O koupi statku v Bříství se dozvídáme z  kupní smlouvy , která je označená č.1.

 

Z této smlouvy vyplývá, že roku 1837 koupili Jan a Barbora Balaťovi usedlost č.2 v Bříství od Jana a Alžběty Veselých za 2 960 zlatých. Hotově zaplatili 1197 zlatých a zbytek převzali dluhů. O výměře není psáno nic přesného, ale podle tehdejších cen, se jednalo o slušný majetek. Ve smlouvě je psáno: Prodávající Jan a Alžběta Veselých prodali selský grunt č. 2 tak jak stojí a leží, s týmiž břemeny a užitky, jak jej sami dosud užívali, manželům Janu a Barboře Balaťovic z Hořan ….

 

Prapradědeček se podepsal Johan Balatie, ale praprababička jen + + + a dále tam stojí: Barbora manželka Balatova dožádala k podpisu mne Václava Syrovýho. Zřejmě ještě tehdy nedovedla psát česky, ale do české modlitební knížky, kterou po ní máme, si dělala německé poznámky.

 

Smlouva je potvrzena knihovním panství Kounického, samozřejmě, že německy.

 

 

                Ukázka z dokumentu, označeného jako smlouva č.1.

   

 

   

Kupní smlouva č.2.

 

Z této kupní smlouvy vyplývá, že dne 19.3.1850 koupil Janův syn František (1832) od svých rodičů Jana a Barbory Balatě grunt č. 2 v Bříství, se všemi polnostmi za 2 340 zlatých. Jednalo se asi o formální prodej, protože František měl sourozence, které musel určitě vyplatit. Gruntu se měl ujmout až v době své plnoletosti, ale na konci smlouvy je připsáno, že to může být i dříve „tak ti odstupující od toho odešli a skrze jejich churavost se ujednali, že mezi tým určitým časem  (tj. plnoletostí) jim svobodně stojí kdykoliv ten grunt odevzdat a kupující ho hned přijmout musí“. Jedním z důvodů tohoto předčasného převodu gruntu na Františka mohla být i skutečnost, aby se vyhnul vojně – ale to je jen moje úvaha, důvod pro to mohli mít jiný. Po uplynutí tří let už rodiče žádají o prohlášení Františka za plnoletého, svědčí o tom úřední poznámka na jeho německém křestním listě. To bylo Františkovi už 21 let a do plnoletosti v roce 1856 mu tehdy zbývali ještě tři roky. A tak nastoupil jako držitel gruntu č. 2 přece jenom dříve.

 

Tato smlouva je podepsána už jako Jan Balate a ne Johan, a Barbora Balatova, už se uměla česky, i když švabachem podepsati. Jako kupující je zde podepsán František Balátě.

 

Z této doby pochází i naše nejstarší osobní listina. Je to německy psaný křestní list z fary v Přerově n/L, vydaný za účelem, aby mohl být František(1832) prohlášen za plnoletého pro přijetí statku č. 2 v Bříství. Druhou nejstarší osobní listinou je česky psaný úmrtní list z fary v Bříství, ve kterém se uvádí: Zemřelý: Jan Balátě, vdovec, původně pachtýř hostince v Semicích, výminkář na Velenkách č. 31 a v Bříství č. 2, když mu bylo 71 rok.

 

Náš předek Jan Balátě (1796) si vedl mimořádně dobře. Ze syna bezzemka se stal svojí pílí majitelem statku a dobře zabezpečil i svoje děti. František (1832) zdědil rodný grunt, Václav (1835) šel hospodařit veliký statek do Chotutic , možná se tam přiženil, a Alžběta (1837) se provdala na statek do Bobnic. O tom, že přinesla slušné věno svědčí to, že ji manžel Vácslav Brzák při svatbě připsal z tohoto statku polovinu. Při tom Jan vlastnil v roce 1852 i další usedlost č. 31. ve Velence – víme o tom ze žaloby, kterou na Jana Balatě, podala u soudu v Českém Brodě paní Anna Šťastná, Velenka č. 48, pro zadržení části výminku.

 

Z tohoto výminku si můžeme udělat i úsudek o velikosti usedlosti. Jednalo se o:

 

7 strychů žita, 2,5 pšenice, 2,5 ječmene, 0,5 hrachu, 0,5 jahel, 10 erteplí, 3 svazky lenu, 4 centy sena, 4 centy otavy, 4 mandele dlouhé a 4 ječné slámy a třetinu ovoce ze zahrady.

Za rok 1851 neodvedl Jan paní Anně Šťastné celkem 10 korců erteplí a po 4 centech sena a otavy, což bylo odhadnuto na 36 zlatých 48 krejcarů. (Stará obilní jednotka strych nebo korec se rovnaly 93,6 litrů).

 

 

Na chotutického Václava Balátě (1835) se nám dochovala pěkná upomínka v podobě vitráží v kostele Stětí sv. Jana Křtitele ve Skramníkách. Je to hodnotný gotický kostel ze 14. století (na místě původního, sázavskými mnichy založeného kostela z r. 1056), pro který nechal jeho syn Václav Balátě ( 1856) zhotovit , patrně při poslední úpravě kostela v roce 1907, dvě vitráže na hlavní okna. Po levé straně oltáře je umístěn obraz sv. Václava, s nápisem „ na památku Václava Balátě“ a po levé straně obraz sv. Anny, s nápisem „na památku Anny Baláťové“ a na obou vitrážích dole „věnují Václav a Anna Balátě-ovi“. Původní kostel z roku 1056 založili mniši sázavského kláštera bezpochyby na památku sv. Prokopa, který se narodil v nedaleké Chotouni a který s podporou přemyslovského knížete Oldřicha v r. 1032 tento benediktinský klášter se slovanskou bohoslužbou a vzdělaností založil a stal se jeho prvním představeným.

 

Do tohoto kostela chodili na bohoslužby a nosili ke křtům svoje děti nejen naši předkové uvedení ve farních matrikách, ale bezpochyby i desítky, a možná i stovky předků, kteří v obci Žhery žili po dlouhá staletí před tím, než byly církevní matriky zavedeny. V těch dobách poddanství a nevolnictví totiž lidé panství ke kterému příslušeli nemohli bez povolení vrchnosti opustit a tak s výjimkou církevních poutí se dostali za hranice svých obcí jen zřídkakdy. Díky psané nájemní smlouvě s panem Pavlem z Jenštejna ze dne 18. června 1392, se našim předkům snad nežilo špatně, protože vůči vrchnosti žádné poddanské závazky a povinnosti neměli, pokud smluvní nájemné řádně platili. A to byl v té době jistě dosti závažný důvod k tomu, aby svoji vesnici neopouštěli.

Protože kostel Stětí sv. Jana Křtitele hraje v historii našeho rodu tak důležitou úlohu, uvedu zde dvě zajímavé příhody, které jsou zapsány v obecních kronikách obcí Žhery a Skramníky:

 

Na počátku 18. století stal se skramnickým farářem Florián Mikulovský, bývalý kaplan týnského chrámu v Praze.

Nový farář, aby svým osadníkům názorně naznačil nanebevstoupení Spasitelovo, o svátku Nanebevstoupení přenesl s hlavního oltáře sošku Kristovu na stůl uprostřed chrámové lodi a připevnil ji na motouz, spuštěný otvorem s kostelní půdy.

Když pak kněz při mši sv. předčítal slova Písma sv.: “Ježíš pozdvižen byl (do nebe) před zraky svých učeníků”, soška pomalu byla tažena ke stropu. Jakmile zmizela ve stropním otvoru, sypáno bylo otvorem dolů tenké smažené pečivo na znamení darů a milostí Ducha sv. s nebe sesílaných. Doposud lid v Čechách toto pečivo nazývá “Boží milosti”.

Tento obřad ve skramnickém kostele došel u lidu takové obliby, že na svátek Nanebevstoupení Páně každoročně houfně se shromažďoval ze širého okolí do Skramník. Brzy potom namísto na svátek Stětí sv. Jana Křtitele poutní slavnost konána byla o Nanebevstoupení Páně.

V pozdějších válečných dobách a zvláště zákazem poutí do cizích kostelů od císaře Josefa II skramnická slavnost upadla v zapomenutí. Ale ve Skramníkách podnes koná se pouť o Nanebevstoupení Páně.

Další ukázka z místní kroniky svědčí o tehdejší náboženské nesnášenlivosti, pro nás dnes jen těžko pochopitelné. Avšak nabízí se otázka: Nezachovaly se v podvědomí lidí ony neblahé události z roku 1458 spojené s husitskými vojsky Jiříka z Poděbrad a proto ta nenávist vůči evangelíkům? Současně je tato ukázka důkazem vymahatelnosti práva daného tolerančním patentem císaře Josefa II.:

V roce 1782 na Hod boží velikonoční zemřela v Žherách Dorota, manželka Michala Procházky, jenž se byl s rodinou k vyznání evangelickému přihlásil. Chtíce ji pochovati ve Skramníku, přinesli ji v úterý na hřbitov, ale tam shromáždilo se přes 900 lidí, kteří hřbitov obsadili a mrtvolu pohřbíti nedopustili.

Ve středu povolán vrchní kostelecký, jenž se dostavil s 5 rychtáři. Ale ani jim se nepodařilo mrtvou pochovati: zvoněno na poplach, lidé se sběhli ze všech okolních vesnic a byli by vrchního uškrtili. Utekl i s rychtáři.

Učiněn pokus ještě ve čtvrtek, zvoněno na poplach, lid se sběhl a hřbitov obsadil. Toho téhodne nikdo v okolí nepracoval, jak se uhodilo na zvon, sbíhali se lidé a domy zůstaly prázdné.

V sobotu vydali se příbuzní zesnulé do Prahy ke generálu Wurmserovi o pomoc vojenskou. Generál je laskavě přijal a slíbil, že nazejtří vojsko bude na místě a zemřelá se pochová.

Vyslán tam oddíl jízdy, k němuž přirazila posádka kouřimská s hejtmanem Ruffem. Když se blížili ke Žherům, slyšeli kolem sebe poplašné zvonění, i ptá se hrabě Pachta, co by to znamenalo. Dáno mu v odpověď, že lid se svolává. Ještě se dvěma důstojníky vešel do stavení a kázal mrtvolu vynésti. Vojsko rozestoupilo se ve čtyři řady a uprostřed nesena zemřelá na hřbitov. Skramník i okolní stráně naplnily se zatím lidem tak, že se podobaly vojenskému táboru. Tamní kantor Baroch napočetl lidí do 9 000. Vojsku bylo cestu šavlemi si raziti. Nejsmělejší hájili hřbitov a vrata tam vedoucí těžkými balvany zatarasili. Hrabě Pachta pětkrát lid vyzval, aby od předsevzetí svého upustili, že tělo pochováno býti musí. Odpověděli pohrůžkami. Velel před jejich očima na ostro nabíti - ale ani to nepomohlo. Teprve když vojsko vypáčilo u fary dveře a farou na hřbitov vniklo, rozutíkali se a zalézali kam kdo mohl; někteří do kostela, učitel Baroch na kůr, jiní do márnice a 45 lidí i na věž vylezlo, odkud kamením po vojsku házelo. Mrtvola konečně pochována.

Aby výtržnosti takové se neopakovaly, přinesena lavice před farskou stodolu a vysázeno kantoru Barochovi a každému, kdo byl chycen, 25 rákoskou. Mnozí ve spěchu, se zdi hřbitovní skákajíce, těžce se potloukli. Vojsko vyčastováno na útraty obyvatelstva a faráře Jakuba Zelenky. Teprve po slibu, že se Procházkovi nikdo mstíti nebude, vojsko odvoláno.

Příhodu vypsal milčický Vavák a českobrodský evangelík Čermák.

Ještě dodáme, že známý písmák a milčický rychtář Vavák, o kterém se zmiňuje ve svém románu „F.L.Věk“ i Alois Jirásek, je pochován u zdi skramnického kostela, blízko hlavního vchodu.

 

Kostel Stětí sv. Jana Křtitele ve Skramníkách, který v historii našeho rodu sehrál důležitou úlohu a ve kterém po naších předcích zůstaly i stopy ve formě okenních vitráží, si dodnes zachoval svůj starobylý ráz gotického chrámu ze XIV. století.

                         

                                         Snímek byl pořízen v roce 1993.
 

Vraťme se nyní zpět, k našemu předku, Františku Baláťovi (1832) do Bříství v roce 1869.

 

Kupní smlouva č.3

 

Třetí smlouva pojednává o koupi usedlosti č. 6 v Bříství, od Františka Knipla ( který byl podle „kontribuční knížky“ v Bříství starostou), kupujícími byli František (1832) a Marie Baláťovi. Smlouva byla uzavřena dne 19.2.1869 „se všemi pozemky a výstavnostmi a vším příslušenstvím a co ve staveních hlínou přimazáno a hřebem přibito, za trhovou cenu 8 000 zlatých rak.čís.“  Ihned zaplatili 666 zlatých 36kr. Zbytek činily dluhy a 1 347 zlatých, které budou zaplaceny do 15.2.1870. Budovy byly převzaty ihned, ale pozemky až po žních v roce 1873, jen něco málo (ve smlouvě to není určeno) nepronajatých odevzdává se ihned. Podepsáni byli František Knitl, František Balátě a Marie Balátě. Celá smlouva už je psána latinkou, jen podpis Knitlův a Marie kurentem. Podle údajů, které získal strýc František (1889) od své tety Brzákové, rozené Baláťové, si prý stavení nechal František(1832) spolu asi se 14 korci polí jako „výminek“. Ostatní pole přidali ke statku, takže byl asi tak veliký jako „ten náš v Bobnicích, tj. asi 38,62 ha“, jak píše strýc.

 

Na tento statek v Bobnicích se přivdala v roce 1857 Alžběta Baláťová (1837), dcera Jana Balátě (1796), která se vdala za Antonína Brzáka, jež ji postoupil polovici statku. Z dokumentů se dozvídáme, že po smrti Alžběty Brzákové, rozené Baláťové, byla shledána ( kromě nemovitostí) tato pozůstalost:

 

40 tolarů ve stříbře, 4 dvacetníky staré, 1 zlatník, 1 čtvrtzlatník, 2 čtyřdukáty a 2 dvoudukáty s ouškama, záložní knížka nymburské záložny se vkladem 4 255,70 zlatých, směnka     Antonína Hampla, Bobnice č.4 na 156 zlatých, bez papíru u p. Balátě z Bříství 378,60 zlatých, u p. Marie Fialové v Třebestovicích 30.- zlatých, u manželů Brzákových Bobnice č.15 bez úpisu 200.- zlatých, 1ks akcie cukrovaru nymburského na 300.- zlatých, 2ks akcie třetinové téhož cukrovaru, 1 ks akcie mlátícího stroje na 100.- zlatých a 350,- zlatých    národní půjčky.

 

K historii Bobnic u Nymburka, i samotné spřízněné rodině Brzáků, uvedeme několik zajímavostí z brožury Jana Hellicha: „Bobnice, obraz minulosti i přítomnosti“ z roku 1900:

 

„Bobnice byly již od XIV. století v majetku bohatého kdysi královského města Nymburka. Když roku 1547 císař Ferdinand I. spolu se svým bratrem císařem Karlem V. a papežem, proti protestantským německým knížatům válku zdvihl a na stavech českých válečné pomoci žádal, byla mu taková pomoc od stavů i měst odepřena.

 

Mezi tím již 24.dubna 1547 císař slavně zvítězil nad protivníky svými u Mühlberka v Sasích.  Odboj domácí byl brzo zlomen a šlechta i města vzdát se musela na milost i nemilost císaři. Na města uvaleny byly těžké pokuty, staré výsady a statky jim byly vesměs zkonfiskovány. A tak se větší část zkonfiskovaných statků města Nymburka dostala do správy panství poděbradského, ve kterém zůstala až do konce monarchie.

 

K stálému dozoru byl jmenován císařský rychtář, který měl za povinnost, aby poddanost a poslušnost ku králi byla zachována. Úřad rychtáře byl udělován osobám zvlášť důvěry hodným. Komu bylo rychtářství uděleno, byl na zámek vzat v přísahu a obdržel na znamení jeho úřední moci tzv. rychtářské právo, které když konal úřad, byl povinen s sebou na ruce pověšené nositi.“ Zmiňujeme se o funkci rychtáře proto tak podrobně, protože od roku 1654 až do r. 1679 tuto funkci vykonával i Jan Brzák.

 

Pro osadníky bobnické byla tato konfiskace v podstatě dobrodiním, protože zejména v době pobělohorské, byli mnohem méně zatěžováni robotou a daněmi (úrokem), než jak tomu bylo na panstvích šlechty nově přišlé.

 

Hrůzy války třicetileté převalily se přes Bobnice několikrát a zanechaly po sobě nenahraditelné škody. Hlavní vpády nepřátelské staly se v r. 1631 od Sasů, pod vedením vojevůdce Arnima a v r. 1639 od Švédů, pod vedením švédského generála Bannera.  Kromě ztráty na majetcích a lidech víme bezpečně, že v r.1631 byli všichni mladí lidé z Bobnic vzati od Sasů do zajetí a domů se již nikdy nevrátili.

 

Jak se dalo očekávat, patent o snížení a sjednocení roboty ze dne 13. srpna 1775, neměl v Bobnicích prakticky žádný význam, protože na císařských panstvích obyvatelstvo robotou přetíženo nebylo. Od 1.ledna 1777 pak byla na císařských panstvích zrušena robota úplně ( jinde až v r. 1848), a taktéž byl úplně zrušen úrok domovní, každý sedlák obdržel knížku, ve které měl zapsáno, co jest povinen platit pro budoucnost místo roboty. V roce 1778 pak byl vydán na návrh dvorního rady Raaba výnos (ještě o něm později pojednáme podrobněji), na základě kterého byly pozemky císařských dvorů, pak i městské a fundační pozemky rozděleny na menší usedlosti, zvané familie, ze kterých byl placen jistý dědičný plat od osadníků tzv. emphyteutů.

 

Přísně prováděnou reformací odešlo ze země pro víru mnoho obyvatel, což císař Josef II. těžce nesl a proto vydal v roce 1781 patent, který umožňoval uprchlíkům návrat. Češi tomuto patentu příliš nedůvěřovali a tak ho využili zejména Slezští Němci, katolíci, kterým pak byly zrušeny na tři roky veškeré povinné platby a navíc obdrželi každý darem 120 zlatých na zařízení hospodářství. 

 

Rod Brzáků hospodařil v Bobnicích u Nymburka na statku č. 23 (dle urbáře č. 8, a staré popisné č. 3). Byl to statek se dvěma lány, tj. 144 strychy, z něhož v roce 1553 se platilo o sv. Martině celkem 2 kopy, 27 grošů českých a 4 haléře.

 

V roce 1576 koupil tento statek Pavel Jantásek z Rašovic, za 325 kop, avšak již v roce 1577 ujal se statku jeho syn Jíra Pavlů, pravděpodobně pro churavost otcovu. Po smrti otce Pavla Jantáska a bratra Jíry Pavlů, převzal v roce 1582 statek syn Matěj Jantásek, zvaný Brzák. Povšimněme si, že v té době se teprve příjmení vytvářela. Tento Matěj se totiž oženil v roce 1577 s Aničkou, vdovou po Matoušovi Brzákovi a zřejmě aby ho odlišili od ostatních Jantásků, začali jej nazývat Brzákem.

 

Na statku vázl již od dřívějších dob dluh 305 kop grošů, které bývalému majiteli Lukeši Klapačovi půjčil kdysi Ondřej Žlutický ze Žlutic. Tento gruntovní dluh splatili jeho manželce, vdově Marianě Žlutické z Jizerného do roku 1599 manželé Brzákovi a grunt tím vyvázali z dluhu. Poté zde hospodařily další generace Brzáků až do třicetileté války, kdy v průběhu let 1631 – 1634 byl statek úplně zničen a do základů vypálen. V roce 1652 ho znovu vybudoval Jan Brzák, který byl, jak jsme se již dříve zmínili, v letech 1654 až 1659 v Bobnicích rychtářem.

 

Pro naši kroniku je však nejdůležitější, že od roku 1854 zde hospodařil Antonín Brzák (jež dle postupní listiny převzal statek od svého otce za 4 000 zlatých c.m.), který se v roce 1857 oženil s Alžbětou Baláťovou, dcerou Jana Balátě (1796), postoupiv ji polovinu statku, a že v roce 1880 ujal se gruntu jejich nezletilý syn Václav Brzák, který se v roce 1891 oženil s Marií, rozenou Baláťovou, dcerou Františka Balátě (1832). Oženil se tedy bratranec se sestřenicí. Z fotografie uvedené v monografii obce Bobnice víme, že   tento Václav Brzák byl v roce 1898 obecním starostou, když v obecním zastupitelstvu zasedal i jeho otec Antonín Brzák, a že dle dopisu Ing. Jarmily Šímové, byl Václav později i okresním starostou.

 

Podle údajů z monografie obce Bobnice jsme se rovněž dozvěděli, že František Balátě (1832) koupil v roce 1897 v dražbě usedlost č. 8, (staré číslování čís. 1), zřejmě jako výminek. Jednalo se o menší grunt který byl v exekuci a který vznikl při rozdělování císařských dvorů v letech 1785 – 90. V roce 1898 přenechal František tento grunt Václavu a Marii Brzákových, tedy svému zeťovi a dceři.

 

Sestřenice Ing. Jarmila Šímová(1925), dcera strýce Ing. Františka Balátě(1889) mi napsala v dopise o Bobnicích tyto vzpomínky :

Marii Baláťovou, sestru mého dědy, měli rodiče k tomu, aby se provdala za vlastního přímého bratrance Václava Brzáka(1859), prý proto, aby se nemusel dělit majetek. Statek byl asi pěkný, to neumím posoudit, ale co jsem obdivovala, byla přiléhající obrovská zahrada zařízená z části parkově, se vzrostlými keři nádherných borů, trsy pivoněk apod., z části jako zahrada zelinářská a také si vzpomínám na rozlehlé záhony rybízů, kam si kdo chtěl, mohl přijít načesat.

Teta bobnická byla bohatá nevěsta s nákladnou výbavou. Ještě já si vzpomínám na to drobounce vyšívané prádlo a část toho servisu pro 24 osob z kvalitního porcelánu, zdobeného ručně drobnými kvítky a lístečky, který kromě sad talířů obsahoval i mnoho mís misek a mističek. Tenkrát ovšem byla genetika v plenkách a proto o tom, jak se projeví vzájemné příbuzenské vztahy na další generace, nikdo neuvažoval. Dítě jim zemřelo, snad ještě nenarozené a další už neměli. Jak mi vyprávěla teta, když později na statku dožívali její rodiče, tak hluboce litovali svého někdejšího rozhodnutí. Teta pomáhala s pořizováním výbavy děvčatům, bez rodinného zázemí, všechno s nimi šila, i prošívané deky. Byla nesmírně hodná a laskavá, její manžel Václav(1859) byl jako vážený občan zvolen okresním starostou. Schůze okresního zastupitelstva se tehdy odehrávaly v obrovské, asi 35-40m2 velké místnosti na Brzákově statku, pochopitelně včetně náležitého občerstvení.

 

Pokud si rodiče Marie Brzákové, rozené Baláťové později vyčítali, že ji v roce 1891 provdali za přímého bratrance Václava Brzáka, nenesli na tom, že manželství zůstalo bezdětné, žádnou vinu. V té době hrály majetkové poměry při svatbách velice důležitou úlohu, byly vedeny přirozenou snahou o hmotné zabezpečení budoucí mladé rodiny (podle tehdejších zvyklostí velmi početné) a někdy i o hmotné zabezpečení sourozenců mladého hospodáře, pokud je musel „vyplatit“. Eventuální neblahé následky příbuzenského vztahu nemohl nikdo předpokládat.

 

Příbuzenské sňatky byly totiž naprostou samozřejmostí a to zejména v nejvyšších společenských vrstvách. Příkladem může být i tehdejší vládnoucí rod habsburský, kde k příbuzenským sňatkům docházelo velice často, přesto že byli obklopeni nejlepšími lékaři té doby. Následky se projevily ve vysoké úmrtnosti dětí, v jejich chatrném zdraví a v psychických defektech. K těmto příbuzenským sňatkům však docházelo i v prostých venkovských rodinách, zejména v době stíženého pohybu obyvatel.

 

Snad k nejhoršímu z historicky známých sňatků v našich zemích, z hlediska genetického, došlo mezi císařem Františkem I. a jeho druhou manželkou Marií Terezií Neapolsko- Sicilskou, kde otec Františkův s matkou Marie Terezie tvořili jeden sourozenecký pár, a matka Františkova byla s otcem jeho manželky, králem Obojí Sicílie, Ferdinandem IV, rovněž ve vztahu sestry a bratra. Přesto spolu měli celkem dvanáct dětí, většina z nich se však narodila duševně či fyzicky poškozena, anebo předčasně zemřela.

 

Takže sňatek Marie Baláťové s bratrancem Václavem Brzákem nebyl tak mimořádnou událostí, jak by se nám to mohlo na první pohled zdát. Jejich rodiče byli vedeni snahou, zabezpečit svoje děti co nejlépe. Kromě jiného o tom svědčí i skutečnost, jak dobře hmotně zajistili i svého druhorozený syna Josefa (1862), který se přiženil na výstavný Jedličkův statek do Lošan.  

 

A nyní se vraťme o několik let zpátky k rodině Baláťových do Bříství.Záhadou pro nás zůstává vztah Františka (1832), statkáře z Bříství, na statek v Chotuticích. Ze žádosti adresované 

„Slavnému c.k. okr. Finančnímu ředitelství“, kterou dne 20. listopadu 1874 podali František a Marie Baláťovi, za účelem odkladu daně, se dozvídáme, že byli v Chotuticích majiteli statku č.p. 16. Tu žádost bych očekával spíše od jeho bratra Václava (1835), tak že jsou zde nějaké majetkové vztahy, kterým dobře nerozumím. Nemůže se jednat o omyl, protože podpisy Františka a Marie Baláťových jsou naprosto identické s podpisy na kupní smlouvě č. 3., uzavřené při koupi statku v Břístvíč.6, od Františka Knitla. V žádosti se uvádí: Nedoplatek tento nelze nám bez velké strázni v našem hospodářství nikterak v této lhůtě doplatiti, an jsme letošním rokem živelními neštěstí velice stiženi, příkladně: letošní sucha zničili valnou část úrody, a nato ještě za druhé: byli jsme dne (bez uvedení data) října t.r. postiženi ohněm,takže nám veškerá hospodářská stavení popelem lehla, a jen k nejnutnější opravě těchto místností, musíme k náhradě pojišťovací dosaditi valnou část, aniž víme odkud to vzíti. Dlužno dodat, že finanční ředitelství žádosti o roční odklad daně, nevyhovělo.

 

Dále jsem  mezi doklady našel výnos c.k. místodržitele v Praze ze dne 5. července 1875 : Tarif klasifikační pro obvod Pražský, království České, kterým se stanovuje „Čistý užitek z jednoho jitra“, kde je na zadní straně tužkou psaná poznámka: Chotutice- koupě statku od Preclíka.

Jelikož dokumenty, které jsem dostal od strýce Františka (1889) obsahují listiny týkající se jeho přímých předků, musely zde nějaké vazby mezi Břístvím a Chotuticemi existovat. To, že se Václav (1835) do Chotutic event. přiženil je moje úvaha na kterou neexistuje žádný doklad. Jako pravděpodobnější se v souvislosti s výše uvedenými doklady jeví, že František(1832) s manželkou Marií ten statek v Chotuticích koupili. Jako dědic gruntu se František jistě musel vypořádat se svými sourozenci. Sestra Alžběta(1837) byla určitě vyplacena v hotovosti, které přinesla věnem na statek v Bobnicích. Svědčí o tom skutečnost, že ji byla při svatbě polovina tohoto statku připsána. Bratr Václav (1835) odešel do Chotutic, jsme si tím jisti, protože je pohřben na nedalekém hřbitově ve Skramníkách. A tak se nabízí možnost, že statek v Chotuticích koupil František s manželkou Marií, a předali ho Václavovi z nějakého, nám neznámého důvodu, až později. Svědčí pro to i okolnost, že žádost o odklad daně na Finanční ředitelství museli z formálních důvodů, jako vlastníci, podat de jure František a Marie Baláťovi, i když na něm de facto hospodařil Václav s manželkou Annou. Finanční ředitelství však majetkové poměry Františka a Marie Baláťových jistě dobře znalo, posoudilo žádost v kontextu s jejich majetkem v Bříství a zamítlo ji jako nedůvodnou. Ale to jsou jen moje úvahy, mohlo to být i trochu jinak. 

 

Z „berniční knížky“ Františka Knitla, Bříství č.6, ve které jsou uvedeny jeho kontribuční platby se dozvídáme, že v letech 1865 – 1868, byl František(1832) v Bříství starostou. Za rok 1869 již zápis chybí, protože František Balátě (1832) od Fr. Knipla tento statek koupil i když ve funkci starosty asi pokračoval. Berniční knížku si zřejmě uschoval jako doklad, že před koupí statku byly všechny daně řádně zaplaceny.

 

Z výnosu Okresního hejtmanství v Českém Brodě, podepsaném hejtmanem dne 28. července 1869 se dozvídáme, že tentýž František (1832) požádal o povolení k provozování hostinské činnosti na svém statku v Bříství č.2. Ve výnosu je uvedeno:Na žádost sem zadanou uděluji Vám tímto povolení k provozování hostinské živnosti v č.2 a sice šenkování piva a lihových nápojů – proti tomu že povinen jste c.k. daně řádně platiti a dotyčné předpisy ouplně zachovávati.

Žádost byla doložena doporučením obecního úřadu, ve kterém se uvedeno – nadpis: Mravní vysvědčení. A déle je psáno: Obecního úřadu obce Bříství uděluje se panu Františkovi Balatovi občanu zdejšímu aby mohl žádati za povolení k vedení hostinské živnosti visvědčení, že vůbec poctivý, pozorný a obezřelý vůbec známý jest a nic škodlivého a mravnosti jeho nepříznivého známo není. V Bříství dne 31. května 1869. Dokument je opatřen kulatým razítkem se znakem českého lva a podepsán Václavem Hlavatým, za obecní výbor.

 

Z toho vyplývá, že náš předek František Balátě (1832) musel být velice pracovitý a podnikavý, protože kromě vedení vlastního hospodářství, byl starostou obce a provozoval současně i pohostinskou činnost.

 

Téhož roku jsou v seznamu školného za rok 1869 zapsáni ve škole v Bříství žáci František a Josef Baláťovi (věk 10 a 6 let). Ten šestiletý Josef byl můj dědeček.

 

Z vyhlášky obecního úřadu o pronájmu (pachtu) obecní pastviny „Na kapli“ ze dne 12.2.1883 zjišťujeme, že byl v té době František (1832) v Bříství opět, anebo stále ještě, starostou.

 

O tom, že se našim předkům dostalo vyššího vzdělání svědčí dvě vysvědčení z roku 1871 a 1873 z nižší školy reálné v Kolíně, vystavené v I. a III. třídě Františku Balátě(1858). Uvádí se zde, že v I. třídě byl mezi 79 žáky 17tý a ve III. třídě mezi 42 žáky 25tý. Zajímavý je výčet předmětů: náboženství, jazyk český, jazyk německý, počtářství, směnkařství a jednoduché vedení kněh ( účetnictví ), silozpyt, lučba, stavitelství, kreslení a krasopsaní. Široká byla i škála známek: výtečný, výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný, nedostatečný a zcela nedostatečný. Obdobného vzdělání se dostalo i Josefovi (1862), mému dědečkovi, jeho doklady však skončily asi v pivovaře v Lošánkách, možná měl některé i můj otec v Brně.

 

Reálné školy byla v zemích Rakouských založeny ve druhé polovině 18. století ( ve Vídni r. 1771), jako protiváha gymnázií, která byla zaměřena převážně na předměty humanitní. Reálky měly za účel podat studentům všeobecné vzdělání pro“ vyšší praktická povolání životní“ tj. povolání pro různá odvětví průmyslová včetně obchodu a moderního zemědělství. Reálky byly sedmitřídní, rozděleny byly na dvě části- nižší tj. 1až 4. třída a vyšší tj. 5 až 7. třída. Absolventi mohli přejít na vysokoškolská studia.

 

Záhadou, kterou už asi nerozluštíme, je vztah Františka(1832) k jisté Alžbětě Krebsové, která dne 2. března 1878 vystavila stvrzenku tohoto znění: Já níže psaná tímto stvrzuji, že jsem dnešního dne od Františka Balátě obdržela po mém zemřelém Bratru Vácslavu na mě vypadající částku per 719 zl. což svým podpisem ztvrzuji.   Stvrzenka byla asi vystavena u notáře, protože písmo se výrazně liší od podpisu. V jakém vztahu byla k Františkovi se mi však zjistit nepodařilo.

 

Jaká byly tehdy cenové relace, si můžeme udělat alespoň částečnou představu z následujícího dokumentu, kterým je žaloba podaná dne 9. června 1872 u okresního soudu v Českém Brodu – nadpis: Slavný c.k. soude okresní. A dále pokračuje text: Koupil jsem dne 3.dubna 1872 od p. Františka Balatě z Bříství koně tmavohnědého, do 4.roků starého, 15 pěstí vysokého, za cenu 195 flr (zlatých), a on mi při prodeji za všechny chyby toho koně stál. Jménem závdavku jsem složil panu Františku Balátě-ovi hned v hotovosti 30 zlatých, a když jsem čtvrtý den pro koupeného koně přišel, pozoroval jsem že čeledín, nad okem, od koně toho jest poraněn, a dozvěděl jsem se, že kůň ten jest zlý, že také kouše a jest velmi nebezpečno k němu přistoupiti.

A tak žalující (podpis nečitelný) od smlouvy odstoupil a dožadoval se vrácení zálohy. Pradědeček mu vrátil 15 zlatých a zbytek odmítl. Na druhé straně podání je napsáno:Dostavtež se obě strany k pře líčení dne 16.srpna 1872 ráno v 9 hodin pod následky § 18. CK okresní soud v Českém Brodě dne 6. července 1872. Podpis-nečitelný. Jak toto pře líčení dopadlo, se už bohužel nedozvíme, ale to jistě není důležité. Pro nás je z tohoto dokumentu zajímavé, že cena mladého, zdravého koně byla v té době 195 flr tj. zlatých rakouského čísla,(tj. ve měně po měnové reformě v roce 1858, která se však příliš nelišila od „starých“ zlatých, hlavní změnou byl přechod na desetinný systém, kdy jeden zlatý byl dělen na sto krejcarů, starý zlatý na krejcarů šedesát).

 

Naši předkové se hodně soudili a využívali služeb advokátů. Máme k dispozici několik účtů palmáru (odměna za advokátní služby) a expanzí (kolkovné). Za rok 1873 zaplatil František Balátě(1832) kanceláři JUDr. Karla Hlaváče z Prahy, Rytířská ulice 16, celkem 34 zl. 30 kr. a kanceláři JUDr. Voldána v Č. Brodě za rok 1877 – 28 zl. 67 kr. a za rok 1891 dokonce 72 zl. 39 kr.

 

Mezi dokumenty se nám zachovaly i dvě knížky, ve kterých jsou vedeny údaje o daňových povinnostech a jejich platbách. V „Knížce kontribuční“ pro statek č. 2 v Bříství, jsou vedeny platby za léta 1841 až 1848. Průměrná roční platba byla cca 43 zl. 54 kr., z toho gruntovní daň činila 39 zl. 40 kr., domovní daň 40 kr., zbytek byla ostatní vydání. V „Berniční knížce“ pro statek č. 6 v Bříství, vedené od roku 1858 do roku 1870 se objevuje další položka, „fond vyvazovací“, kterým se sedláci vypláceli z poddanství. Tak např. v roce 1868 zaplatil František Balátě (1832) celkem 108 zl. 30kr., z toho: gruntovní daň činila – 92,27 zl., domovní daň 3,27 zl. a fond vyvazovací 12,58 zl. (vidíme,že v rakouské měně byl již zaveden desetinný systém). Kromě toho se odváděly ještě dávky naturální. O výměře těchto statků bohužel nic nevíme. Z historických pramenů lze zjistiti velice hrubý údaj a sice, že z jednoho lánu se platilo na gruntovní dani průměrně 50 zlatých a na naturáliích odvádělo např.: 10 korců obilí, 10 slepic, 2 kopy vajec apod. Vypočítat z velikosti daní celkovou výměru hospodářství však nelze. Z dalšího dokumentu, kterým je“Tarifa kvalifikační pro obvod Pražský“ z roku 1875, kterým se stanovil čistý užitek z jednoho jitra, ve zlatých rak. čísla, pro potřeby berní můžeme vidět, že Království České bylo rozděleno do 27 odhadních okresů, z nich každý ještě do tří klasifikačních okrsků a každý z nich do osmi tříd, podle bonity (kvality) půdy. Tak např. pro okrsek Kolín byl stanoven čistý zisk z jednoho jitra takto: I.tř. až VIII tř. : I.- 26.-zl, II.- 21.-zl, III.- 17,-zl, IV.- 13.-zl, V.- 9.-zl, VI.- 6,-zl, VII.- 3.-zl, a VIII.-1,5zl. Rozdíly ve výnosech i v rámci jednoho okrsku byly tak velké, že dopočítat se z daní k výměře je nemožné a vycházet z průměrné hodnoty by byla spekulace.

 

O hospodaření Františka Balátě (1832) si můžeme udělat představu i z ostatních záznamů ve výše uvedených knížkách. Většinou jsou vedeny běžným účetním systémem, kde na levé straně je předpis, platební povinnost (má dáti) a na pravé straně uskutečněné platby (dal). A tak se např. dozvídáme, že pro Marii Kalinovou čís.7 měl František (1832) na straně „má dáti“ pod položkou „za činži“ na rok 1868 uvedenou povinnost zaplatit celkem 1163,40 zl, z toho např. uhradil dne 2.8. – 260,30 zl, 15.8. – 86.- zl, 26.8. – 32.- zl, 27.8. – 73.- zl, 1.9. – 107.- zl, 6.9. – 88,- zl, atd. Kromě toho, jsou tam vedeny i další povinnosti označené jako „pachtovní“. Pachtovné byl v té době běžný výraz pro nájemné za pronajaté pozemky, výraz „činže“ a frekvence dost vysokých plateb je mi nejasná, uvážíme-li, že v té době cena čtyřletého koně byla 195.- zl., jsou odváděné částky hodně vysoké. A tak se nabízí úvaha, zda onen František neprovozoval již v té době hostinskou činnost, na kterou měla povolení Marie Kalinová, zřejmě vdova, protože od r. 1869 již začal tuto činnost provozovat na vlastní povolení, udělené Okresním hejtmanstvím v Českém Brodě. To je pouze jedna z možností, mohlo to být i jinak, ale faktem zůstává, že aktivity Františka Balátě (1832) byly rozsáhlé a na jeho hospodářství se obracely velké peníze.

 

 

Jistou představu o dalších výdajích, spojených s hospodařením na statku, si můžeme udělat i z dochovaných účtů od kováře:

Máme dva účty za rok 1882 v celkové výši 134 zl. 87 kr., a za rok 1883 ve výši 103 zl. 59 kr. Příklad některých položek: 8 ks podkov nových - 6 zl. 27 kr., kování korby na písek – 2 zl. 50 kr., 2x ostření ruchadla – 2 zl. 20 kr. Účty jsou psány krasopisně, takže si možná jejich psaním přivydělával místní pan učitel. Podle počtu položek a četnosti úkonů, bylo tehdy zapotřebí služby kováře prakticky denně.

 

Z dochovaných „Účtů palmáru a expansí“ od advokátů v Praze a Českém Brodě, kteří Františka Balátě(1832) zastupovali, zjišťujeme, že poslední z nich, vystavený JUDr. Voldánem za rok 1891, byl adresován panu Františku Balátě v Nymburce, přitom předchozí byly adresovány do Bříství. Protože i strýc Ing. František Balátě(1889) ve svých „Poznámkách k rodu Balátě“ se zmiňuje o tomto Františku jako o „dědečku nymburském, později bobnickém“, přestěhoval se pravděpodobně František(1832) ve svém vyšším věku do Nymburka a později do Bobnic. Co se stalo se statky v Bříství nevím, zde máme v rodinné historii mezeru, kterou se již zřejmě nepodaří překlenout, ale je docela možné, že je jeho syn František (1858) propachtoval (pronajal) a hospodaření zanechal. Nemáme k dispozici dokumenty a nežijí ani pamětníci. Sestřenice Ing. Jarmila Šímová (dcera strýce Ing. Františka Balátě), na kterou jsem se obrátil s písemným dotazem a která žije v jejich rodinné vile v Praze na Smíchově v ulici Pod stadiony,   si na Františka(1832) nevzpomíná, ale poslala mi cenné informace o svém dědečkovi Františkovi (1858) o kterém zatím víme jen že chodil do obecné školy v Bříství a později na reálku v Kolíně, ale dále už nic, a dále informace o svém otci Františkovi(1889), o kterém se podrobněji zmíním později.

 

Jak jsme z dochovaných dokumentů zjistili, byl František Balátě (1832) člověk mimořádně podnikavý a pracovitý, současně však měl i štěstí, žil totiž v době, která byla pro podnikání velice příznivá a proto byla i později nazvána „zlatým věkem“ rakousko – uherské monarchie. Po roce 1848, následkem zrušení roboty a poddanství nastal prudký rozvoj zemědělské výroby a díky uvolnění pracovní síly i prudký rozvoj industrializace. Po nešťastné bitvě u Hradce Králové v roce 1866 následovalo sedm mimořádně úrodných let, které našemu zemědělství velice prospělo. Reformami a demokratizací života, byly vytvořeny podmínky i pro průmyslový rozvoj, o kterém se dříve nikomu ani nesnilo. Zrušením středověkých cechů rozkvetla řemesla, vznikaly nové továrny, velké podniky, banky, mnoho akciových společností a ožil i finanční trh (burza cenných papírů). Stát přešel z ochranných cel k volnému obchodu, který je jednou z hlavních podmínek úspěšného rozvoje hospodářství. Bohužel se však v této překotné době objevilo i mnoho spekulantů a ještě více podvodníků, kteří svojí snahou zbohatnout rychle a za každou cenu, zapříčinili dne 9. května 1873 krach na vídeňské burze. Přestože mnoho lidí bylo ožebračeno, naše předky tato událost snad příliš nepoškodila, i když je možné, že rovněž nějaké akcie vlastnili. Mohli ovšem přijít o nějaké úspory, v důsledku krachu řady peněžních ústavů. Hospodářský růst se na nějakou dobu sice zpomalil, ale po několika letech nastal opět onen „zlatý věk“ monarchie, který přetrval až do I. světové války.

 

Není třeba, abychom si toto období idealizovali, vždyť naši předkové nazývali monarchii „žalářem národů“ a jistě měli pravdu. Avšak s odstupem času a po zkušenostech z nacismem a komunismem, budeme toto období zřejmě hodnotit mírněji a s respektem. Vždyť v té době byla založena nejen naše vysoká technická a hospodářská úroveň, tak dokonale zúročená v období první republiky, ale vzkvétala i česká kultura, zejména hudební a výtvarná, která zaznamenala i první výraznější mezinárodní úspěchy. Dlouhá léta mnoho lidí na ty „staré zlaté časy“ vzpomínalo.

 

 

O potomcích Františka Balátě (1832) toho mnoho nevíme. Známe pouze jeho syny Františka (1858), Josefa (1862), který byl mým dědečkem a Marii (jejíž datum narození neznáme), o které víme, že se provdala v roce 1891 za svého bratrance Vácslava Brzáka na velký statek do Bobnic u Nymburka. Starší František pravděpodobně zdědil statek v Bříství a mladší Josef se přiženil v roce 1877 do Lošan na „Jedličkův“ statek. Musel s sebou přinést slušný majetek, protože statek v Lošanech byl velice výstavný, jeho hlavní budova, která je i v současné době ve výborném stavu, budí dojem spíše menšího zámečku, než zemědělské usedlosti. Jestli měl František(1832) dětí více, nevíme. Údaje o dědečkovi Josefovi Balátě, uvedu později. Podle pamětí Ing. Jarmily Šímové(1925), se její dědeček František(1858) oženil v roce 1887 s o 12 let mladší Annou Boháčkovou, které bylo tehdy 17 let. Už v necelých 19 letech porodila syna Františka(1889). Co vedlo jejího dědečka Františka(1858), že zanechal zemědělské činnosti, věnoval se raději obchodu, opustil rodný kraj, aby se stal pražským měšťanem nevíme, ale jistě k tomu měl dobré důvody. V Praze na Královských vinohradech provozoval obchod s rýsovacími potřebami a podobným zbožím a vedl život na úrovni střední měšťanské rodiny. Byl členem pražské Měšťanské besedy, odebíral časopisy jako je Zlatá Praha apod., které ve svázané formě byly později, jako pozůstalost, věnovány veřejné knihovně. Měl rád literaturu a byl, jako všichni naši předkové té doby, silně vlasteneckého cítění. Zájem o knihy, duchovní hodnoty a vlastenectví přenášel i na děti, bohužel zemřel v polovině října 1918 a tak se nedočkal naší státní samostatnosti, ani svého syna Františka(1889), který se z války vrátil jako hrdina-legionář, s četnými vyznamenáními. 

 

K lepšímu pochopení tehdejších poměrů na našem venkově, uvedeme několik obecných údajů: 

 

Hospodářské usedlosti se v té době dělily podle velikosti pozemků.  Od velikosti půllánu se jednalo o statky a menší usedlosti, se nazývaly chalupy ( lán byl asi 18 ha, takže dělící hranicí bylo 9 ha).

 

V  průběhu 18. a na počátku 19. století t.j. v období, pro které se nám podařilo získat cenové relace, byly ceny zemědělských usedlostí poměrně stálé. Celolány byly prodávány za 800 – 2 000 zlatých, půllány 400 – 1 000 zlatých, čtvrtky 200 – 500 zl., podsedky 100 – 250 zl., dolky s poli 60 – 140 zl., chalupy bez polí 60 – 100 zl. Při stanovení ceny záleželo hodně na jakosti polí a u chalup na možnosti získání živobytí formou vedlejšího výdělku, např. výpomoci sedlákům a pod. Ceny v průběhu 19. století, po rakouském státním bankrotu, asi podstatně vzrostly.

 

Venkovské obyvatelstvo se dělilo podle velikosti hospodářství, základním článkem venkovského obyvatelstva byl sedlák, který tvořil s ostatními „sousedy“ obec. Často užívaný výraz „osedlý“ neznamenal fyzickou osobu, ale základní účetní jednotku pro berní účely.

 

Sedlák  byl vlastníkem půdy a usedlosti, usilující o hospodářskou soběstačnost. Vlastnil potah na obdělávání polí a práce zajišťoval většinou pomocí vlastní rodiny, větší sedlák zaměstnával čeledína a děvečku a na sezónní práce si bral výpomoc. Byl to tedy charakterem své činnosti živnostník.

Statkář jako podnikatel využíval již výhradně námezdní práci.

Chalupník většinou drobný zemědělec, který nebyl zpravidla vybaven koňským potahem. Podle velikosti chalupy někdy vypomáhal sedlákům, jako protislužbu za poskytnutý potah a naturálie.

Domkář, baráčník, byl to buď drobný řemeslník , jako např. tkadlec, švec a nebo zemědělský dělník, který sice bydlel ve svém, avšak neobdělával půdu ve vlastní režii.

Podruh byl to zpravidla zemědělský dělník, čeledín, který bydlel u svého zaměstnavatele. Ale mohl to být i menší řemeslník, který bydlel v podnájmu. I mezi podruhy však byly značné rozdíly. Na venkově žila řada rodin podruhů, kteří získali za úplatu kus obecního pozemku, zahradu, nebo okopaninu, tj. kraj lesa, který zúrodnili. Jiní si pronajali pár korců polí od obce nebo od sedláka a platili nájem přímo jim (neměli robotní povinnost vůči vrchnosti). Takovému člověku se říkalo podsedek a jeho chalupě podsedková. Ještě chudší na venkově byli baráčníci, či domkaři beze všech polností, zvaní také jako zahradníci, pokud měli alespoň zahradu tj. půdu pronajatou, od ostatní půdy oddělenou plotem.   A byli tu ještě podruzi úplně nemajetní, tvořící čeleď na statcích, kde pracovali za byt, stravu a nepatrnou mzdu.

 

Typickým statkářem byl např. můj dědeček Josef Balátě (1862), který kromě toho že organizoval a řídil práce na statku v Lošanech, vykonával i funkci okresního starosty v Kolíně, nebo otcův strýc a kmotr Václav Balátě (1881), který kromě práce na statku v Chotuticích, byl generálním ředitelem Plaňanské vzájemné pojišťovny v Plaňanech.Typickým sedlákem byl můj dědeček Josef Novotný (1876), který svoje hospodářství v Lošánkách v rozsahu celolánu zabezpečoval převážně prací vlastní rodiny a s pomocí nějakého čeledína a děvečky. 

 

                                Pohled na Lošany z roku 1919.

                Na pohledu je novogotický kostel  sv. Jiří z roku 1895. 

      V levé části fotografie je patrová budova obytné části Baláťova statku

     a  vedle kostela je místní Obecná škola. V popředí je vidět část obecního

              rybníku, který byl v době pořízení snímku zřejmě vypuštěn.

 

Dědeček Josef Balátě (1862) se stal společně se svoji manželkou Emilií, rozenou Jedličkovou, majitelem výstavného statku v Lošanech o rozloze asi 35 ha, který vzorně spravoval. Kromě hospodářství se věnoval i správní činnosti, jako okresní starosta v Kolíně a výrazně se angažoval i v agrárním hnutí. V té době již majitelé větších zemědělských hospodářství nebyli prostými českými sedláky z počátku 19. století, ale byli to vzdělaní lidé, kteří dokázali svoje práva prosazovati i politicky. Aby zamezili obohacování zpracovatelů zemědělských produktů na úkor prvovýrobců, dokázali sdružit prostředky a vybudovat vlastní zpracovatelský průmysl. Protože kolínsko bylo bohatou řepařskou oblastí, zasadili se o vybudování vlastních cukrovarů, ale i mlékáren, lihovarů apod., a prostřednictvím vlastní obchodní organizace byli schopni dodávat cukr na domácí trh a vyvážet i do Ameriky.

 

 Jedličkův statek od r. 1699 a od r. 1887 Baláťův statek v Lošanech, na fotografii z r. 1988.

 

Přestože mnoho výstavných statků na Kolínsku v období od r. 1948 až 1989 velice zchátralo a z řady z nich se staly ruiny, podařilo  se tetě Bohumile Baláťové se svými dvěma syny udržet  hospodářská stavení  po celou dobu "socialismu" v poměrně dobrém stavu.             

                     Přízemní stavení vpravo od hlavní brány sloužilo jako "vejminek".

 

Za svoji celoživotní činnost obdržel dědeček v roce 1938 od Národohospodářského ústavu České akademie věd v Praze, cenu Adolfa Prokůpka, významné osobnosti agrárního hnutí. Dědeček měl i silné cítění vlastenecké. Projevilo se to např. i jeho aktivitami v  kolínském Sokole, včetně podpory sokolské hudby, řízené skladatelem a kapelníkem Františkem Kmochem.     

O zámožnosti dědečka Balátě svědčí i skutečnost, že po předání statku v Lošanech svému synovi Vácslavovi, si koupil, jako výminek, pivovar v Lošánkách, ačkoliv u statku byl již z dřívějších dob vybudován pěkný výminek jako samostatné stavení s dvorkem, chlévem i menší stodolou. Vlastní pivovar byl ve skutečnosti komplexem budov, kde kromě hlavní provozní budovy, v jejímž horním patře byly obytné místnosti, byla řada chlévů a stájí, stodola, hospodářský dvůr, rozsáhlé sklepení a veliká zahrada. V té době v něm bydlelo několik rodin. Pivovar, který dědeček koupil od obce Kutná hora, je velice starobylé stavení, jehož historie sahá daleko před rok 1530. Kutná Hora koupila celou obec Lošánky od španělského rytíře Juana Salazara de Monte Albano a jeho syna Eugenia , kteří ji měli v držení od r. 1637 do 20.září 1666, kdy kutnohorští učinili Lošánky středem svého panství Lošanského, k němuž připojili i řadu okolních obcí.

 

Ze starších majitelů pivovaru, kterých se vystřídala celá řada, stojí za zmínku Jan z Chlumu, který byl zřejmě současníkem mistra Jana Husa a Adam Budovec z Budova, což byl otec Václava Budovce z Budova, který byl jedním z 27 českých pánů, popravených dne 21.června 1621 na Staroměstském náměstí. Bylo mi však dosti nejasné, jak se Adam Budovec z Budova, který se nacházel kdesi v loketském kraji nedaleko Bochova, mohl dostat ke vzdálenému pivovaru v Lošánkách. Při té příležitosti jsem zjistil, že brzy po narození svého syna Václava (nar. 28.srpna roku 1551) zakoupil Adam Budovec z Budova ves Janovičky u Kutné Hory, kam se i s celou rodinou odstěhoval a to bylo od Lošánek poměrně nedaleko. Takže záhada byla poměrně snadno vyřešena.

U pana Jana z Chlumu, který je také uváděn jako majitel pivovaru, se mi podrobnosti zjistit nepodařilo, avšak pochybuji, že by mohli existovat dva šlechtici téhož jména a jednalo se tudíž o záměnu jmen. Jediný Jan z Chlumu je v historii připomínán ten, který odjel za mistrem Janem Husem do Kostnice, kde se údajně pokusil o jeho osvobození z vězení. Ale jistý si nejsem, jestli se nejednalo o dvě různé osoby.

Pokračování si můžete přečíst na stránce "Historie čtyř staletí II."