Jak přistupovat k četbě Bible.

Jak číst Bibli.

Snad každý z nás již někdy otevřel Bibli a začetl se do jejich stránek. Málokdo z nás se však zamyslel nad tím, jak Bible vznikla a do jaké míry je v ní uvedený text věrohodný.

Lidé totiž mají různé představy. Někteří jsou skálopevně přesvědčeni, že biblické texty Bůh starozákonním prorokům a novozákonním apoštolům slovo od slova nadiktoval a jiní jsou toho názoru, že je to výtvor podvodníků, kteří chtěli pod záminkou Božího slova manipulovat s lidmi.

Starý zákon.

Nedávno jsem se seznámil s prací našeho předního biblisty prof. Hellera a myslím si, že výsledky jeho mnohaletého badání, jsou velice užitečné i pro nás.

 (Prof. ThDr. Jan Heller narozený 22.4.1925 v Plzni byl významný český religionista, biblista a protestantský teolog. Studoval na univerzitách v Praze a Basileji , působil na evangelické i katolické fakultě Karlovy univerzity, kde byl profesorem religionistiky a Starého zákona. Roku 1990 se stal prvním předsedou České společnosti pro studium náboženství.)

Prof Heller říká: 

Podívejme se blíže nejdříve na Starý zákon. Pokusíme-li se dohlédnout co nejdále do minulosti, vidíme na počátku společenství ctitelů Hospodinových, patrně nevelké, které žije na počátku v Egyptě a je tam pronásledováno. Někdy kolem roku 1250 př. Kr. se mu zdaří uniknout, a prožije při tom události, v nichž vidí, rozpozná, Hospodinův vysvoboditelský zásah. Pak putuje toto společenství přes poušť a v událostech své poutě rozpoznává další Boží zásahy a opatrování. A konečně se mu zdaří usadit se v zemi zaslíbené - Palestině - a i tuto událost interpretuje jako Boží pomoc a Boží dar. A celý soubor všech těchto událostí si toto společenství stále znovu připomíná, a to především v bohoslužebném, liturgickém rámci, ať v rodině třeba při slavení hodu beránka - pesachu, nebo při společných slavnostech, kde se zpráva o vysvobození z Egypta, o putování i o daru země stále znovu recituje, opakuje a zároveň i upravuje tak, aby co nejnaléhavěji oslovovala přítomné a umožnila jim znovu spoluprožívat to, co se vypravuje. Tradice postupně roste, stále ještě v ústním podání, přibírá další látky a je znovu a znovu zpětně formována svou funkcí.

- Teprve později, po usazení v zemi, byly před zprávu o vysvobození z Egypta předsunuty příběhy o praotcích, a ještě podstatně později, až v době královské, i příběhy o stvoření a počátku člověka. Krystal však roste i “z druhé strany” - jsou připojována vyprávění o soudcích, králích, prorocích. Psát se začíná zřejmě až po roku 1000 př. Kr. (doba Davidova), a to nejdříve anály královského dvora, kdežto náboženské látky se dále předávají převážně ústně v kruzích kněžských a prorockých, později pak levítských. Teprve zářez babylónského zajetí (586-539 př. Kr.), který ohrozil kontinuitu ústní tradice, byl výraznou pohnutkou k tomu, že se od ústního tradování přechází ve stále větší míře k zápisu. Ale i po návratu ze zajetí, tedy mezi léty 500-200 př. Kr. se dále pilně pracuje na konečné podobě Starého zákona. Starší texty dostávají další literární soubory (např. Chronistické dílo =1.2. par. + Ezd. + Neh).

Celkem lze říci, že souhláskový text Starého zákona vzniká mezi léty 1200-200 př.Kr., tedy tisíc let. Z toho prvních pět set let či ještě o něco víc převažuje tradice ústní, teprve druhou půli této doby charakterizuje stále širší a důkladnější zapisování. Ani potom však ještě Starý zákon není zcela hotov. Scházejí v něm samohlásky, které teprve zcela zjednoznační text. Pokusy zjednoznačnit souhláskový text jsou staré: definitivní zachycení samohlásek pomocí teček pod souhláskami (= punkce) však byla propracována až mezi lety 500-800 po Kr. Samozřejmě můžeme považovat punktaci už za první rabínský komentář k biblickému textu a ne za text sám. Ale v zájmu objektivity je nutné říci, že masoretské znění Starého zákona, tak, jak je máme dnes v hebrejských kritických vydáních před očima, bylo dotvořeno až kolem r.800 po Kr. - Mezi léty 1200 před a 800 po, je rozestup dvou tisíc let!

Nový zákon. 

U novozákonních evangelií již není tak obrovský časový odstup od vlastních událostí a jejich písemného záznamu, ale rozhodně je nelze považovat za přímé reportáže. Je dobré si uvědomit, že Nový zákon byl sepsán jako svědectví o víře a ne jako historická zpráva. Přitom ani novozákonní spisy již nejsou k dispozici v originálním zápisu. Všechny dnešní překlady pocházejí z pozdějších řeckých rukopisů, které si z části i protiřečí. Jako nejstarší rukopis je k dispozici jenom zlomek textu z počátku 2. století.

K původu novozákonních spisů prof. Heller uvádí: 

Vznik Nového zákona proběhl podstatně rychleji. Všichni badatelé nejsou sice v přesném datování jednotlivých novozákonních spisů zcela zajedno, ale zhruba lze říci, že bylo sotva co zapsáno před rokem 50 a že většina, snad téměř vše, bylo hotovo kolem roku 100 nebo krátce po něm.

Nejstarší jsou některé Pavlovy epištoly, které byly zřejmě sepsány mezi léty 50-60 po Kr. Synoptická evangelia (Mt, Mk, Lk) se datují mezi roky 60-80, zbylé epištoly a janovské spisy včetně Zjevení Janova asi nedlouho před rokem 100. nanejvýš krátce po roku 100. Mezi léty 110-130 se vytváří soubor novozákonních spisů tím, že si jednotlivé křesťanské sbory posílají a vyměňují to, co dosud měly a čeho užívaly. Kanonizace Nového zákona, tedy pevné ohraničení tohoto souboru a jeho oddělení od spisů ostatních, nesměrodatných, však probíhalo zřejmě až v polemice s Markionem a jeho kánonem někdy po roce 150.

Výklad bible.

Problém výkladu bible není moderní vynález. Sama bible svědčí o tom, že její výklad působí těžkosti. Vedle jednoznačných textů, kterým porozumí každý, obsahuje i řadu temných míst. Například když četl Daniel určitá Jeremiášova proroctví, ptal se dlouho po jejich smyslu (Dan 9,2).

Druhý list apoštola Petra konstatuje, že „v listech apoštola Pavla jsou „místa“, kterým není snadno porozumět a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují“. Jedná se tedy o problém prastarý, který je v dnešní době umocňován tím, že se dnešní čtenář musí přenést do doby o dvacet nebo třicet století nazpět, což je nesmírně obtížné. A tak vznikl vědní obor, biblická exegeze, která plní pro správné pochopení biblických textů nepostradatelný úkol.

Metodami výkladu je především metoda historicko – kritická, metody literární analýzy, dále jsou to přístupy k Písmu založené na tradici (kanonický přístup, přístupy dané židovskými výkladovými tradicemi a přístup daný dějinami působnosti textu. V poslední době jsou využívány i přístupy humanitních věd (přístup sociologický, přístup kulturní antropologie a přístupy psychologické a psychoanalytické).  

Výčet různých přístupů k bibli zde uvádím jen proto, abych zdůraznil, že biblická exegeze je věda založená na řadě úzce specializovaných vědních oborů. Bylo by naivní se domnívat, že biblické texty je schopen pochopit každý člověk, bez mnohaletého specializovaného studia.

Fundamentalistická četba. 

Fundamentalistická četba vychází z principu, že Bibli, jakožto inspirované Boží slovo, je třeba číst a vykládat doslovně ve všech detailech. Fundamentalismus navíc má často sklon ignorovat problémy, které souvisejí s hebrejskou, aramejskou či řeckou formulací biblického textu. Tento druh četby má svůj původ v době reformace, kdy se starostlivě dbalo na věrnost literního smyslu Písma. Tento druh čtení písma má po celém světě mnoho přívrženců, zejména pak v různých menších náboženských skupinách a sektách, kde hraničí až s náboženským fanatismem. 

Závěr.

Četba Bible je pro nás věřící zdrojem víry a inspirace. Měli bychom si však k jejímu lepšímu pochopení přečíst i to, co o ní napsal náš přední odborník Prof. ThDr. Jan Heller a uvědomit si, jak dlouhým prošla obdobím od ústního předávání po písemný záznam.

Nikdo snad nezůstane na pochybách, že v procesu ústního předávání muselo dojít k řadě nepřesností, stejně jako při překladech biblických textů a jejich přepisování. Přes tyto nedostatky je pro nás Bible velice cenným svědectvím.  

V Moravských Budějovicích 30.4.2008.