Dodatek V - k bojům čs. legionářů na Slovensku.

 

                 Legionář Ing. František Balátě v boji proti maďarským

                                                  bolševikům na Slovensku.

 

Úvod:

 

Na základě článku Mgr. Františka Trávníčka, který byl uveřejněn v časopise Legionářský směr č. 1/2013 pod názvem „Muž, který stál u zrodu dálnice D1“ jsme se dozvěděli, že se pluk.Ing.František Balátě zúčastnil ihned po svém návratu z legií bojů na Slovensku. Vzhledem k tomu, že se o tomto období našich dějin uvádějí spíše polopravdy a mýty než historická fakta, pokusil jsem zjistit o událostech prvních dnů samostatného Československa něco konkrétního:

Situace v létech 1918 až 1919 byla velice složitá v tom,  že náš nově vzniklý stát neměl vlastní armádu ani četnictvo, které by mohlo zabezpečit naše území. Českoslovenští legionáři, kteří se stali základem nově vznikající čs. armády se vraceli ze zahraničí postupně a legionáři z Ruska přijeli dokonce v důsledku bolševické revoluce komplikovanou cestou přes USA, až v polovině roku 1920. Zatím co Maďarsko a Německo, měly jako poražené státy svoje vojáky na vlastním území a tedy okamžitě k dispozici.

Ještě před vyhlášením naší samostatnosti dne 28. října 1918,  byla  dne 21. října vyhlášena Němci v Liberci nezávislá provincie Deutschböhmen a během 30. října pak byly vyhlášeny provincie Sudetenland  v Opavě,  Deutschsudmähren ve Znojmě a  Böhmenwaldgau v Prachaticích.  Když československá vláda v Praze zjistila, že vyjednáváním ničeho nezmůže a naši legionáři se stále ještě zdržovali v zahraničí, požádala vláda o pomoc francouzskou armádu, která k nám poslala několik vojenských jednotek, aby nastolily pořádek. Mezitím vznikl problém s Poláky na Těšínsku, kde však již úspěšně zasáhli naši legionáři vracející se z Francie, pod velením pplk. Josefa Šnejdárka, v konfliktu který vešel do historie jako „Sedmidenní válka.“

Ve stejné době vznikly vážné problémy i s Maďary na Slovensku. Jen pro zajímavost uvedu, jaké nesmysly k Maďarsko- československé válce píší některé současné zdroje:

Oficiální webové stránky KSČM:

„Rozvoj revolučního hnutí ve střední Evropě byl významně posílen vítězstvím pracujících v Maďarsku, vytvořením „Maďarské republiky rad“ dne 21. března 1919. Československá buržoazní armáda zcela bezdůvodně, jen v zájmu velmocí a vlastního kapitálu překročila 27. dubna 1919 pod vedením francouzských a italských generálů hranice a zahájila proti Maďarské republice rad intervenční tažení.“

Karel Pacner v knize „Československo ve zvláštních službách“,

na str. 156 a 157 se uvádí : “Nejhorší situace vznikla v roce 1918 na Slovensku, odkud Maďaři nechtěli po vyhlášení Československa odvolat svá vojska. Maďaři se cítili ponížení a z vojáků, kteří se právě vrátili z války, vytvořili Rudou armádu. Československé legie nedokázaly Maďary vypudit“.

Situace na Slovensku byla tehdy skutečně velice složitá a tak jsem se pokusil shromáždit do rodinné kroniky alespoň materiály o vojenských operacích Čs. armádního sboru z Itálie, ve které působil v hodnosti kapitána i strýc Ing.František Balátě, kde se v době od 24.12.1918 do 28.2.1919, podílel na osvobození Bratislavy, Košic a Užhorodu.

 

Z dostupných materiálů jsem získal tyto informace:

 

Legionářský směr č. 1/2013 str. 19 uvádí:

 

V srpnu 1918 byl Ing. František Balátě  zařazen jako nadporučík k 31. střeleckému pluku československé zahraniční armády v Itálii, kde byl jmenován do hodnosti kapitána dne 30. listopadu 1918. Dne 20. prosince 1918 již odjíždí spolu se svým plukem z Itálie, od Štědrého dne 24.12. 1918 až do 28. února 1919 je účasten bojů na Slovensku, konkrétně u Trenčína, Košic a Užhorodu.

 

V knize P.J. Kuthana „V těžkých dobách“, je uvedeno:

 

Čs. armádní  sbor v Itálii.

Během dubna až září 1918 tak ze zajatců – Čechů a Slováků, odhodlaných bojovat za čs.samostatnost proti Rakousko-Uhersku a Německu, vzniklo celkem šest střeleckých pluků čs.legionářů: v Periggii se zformoval 31.střelecký pluk (velitel italský plk. Ciaffi), v Assisi se zformoval 32.střelecký pluk (velitel italský plk.Angiono), ve Folignu se zformoval 33. střelecký pluk (velitel italský plk.Barreca), ve Spoletu se zformoval 34. střelecký pluk (velitel italský plk.Gambi), dále se zformoval 35. střelecký pluk (velitel italský plk.Balbinot), a z původních čs.výzvědných oddílů působících od září 1917 na italské frontě se zformoval 39. střelecký pluk „Výzvědný“ (velitel italský plk. Macelino, později italský plk. Maccaluso). Dále mimo samostatných technických a týlových jednotek vznikly i dva čs. dělostřelecké pluky: 6.dělostřelecký pluk a 7.dělostřelecký pluk.

Tyto pluky byly nakonec seskupeny v Čs. armádní sbor v Itálii, v jehož čele stál italský gen. Piccione. Tento sbor složil ještě 8.prosince 1918 v Padově slavnostní přísahu věrnosti Československé republice, jíž se účastnil za italskou stranu i italský král. Sbor se členil na dvě legionářské divize – 6. divize (leg. 31. stř. pluk, leg. 32. stř. pluk, leg. 35. stř. pluk, leg. 6. děl. pluk, týlové a technické jednotky), jíž velel italský gen. Rossi, a 7.divize (leg. 33. stř. pluk, leg. 34.stř. pluk, leg. 39. stř. pluk, leg. 7.děl. pluk, týlové a technické jednotky), které velel italský gen. Boriani.

Obsazení jižního Slovenska  československými legionáři.  Generál  Piccione přebírá velení.

S připravovaným obsazením jižního Slovenska na demarkační linii se čekalo na příjezd čs. armádního legionářského sboru z Itálie. Důvodem byla jak vysoká bojová hodnota sboru, který byl i dobře vyzbrojen, tak i to, že pro tuto akci osvobozeneckého charakteru byl sbor čs. vládou vybrán pro vysokou morální úroveň. Legionářský sbor dorazil do vlasti ve druhé polovině prosince 1918 a byl přesunut rovnou na Slovensko. Gen. Piccione vydal již 26. 12. 1918 k tomuto rozkaz všem jednotkám na Slovensku, jelikož od 25. 12. byl již ve funkci velitele čs. vojsk na Slovensku, přestože velení od plk. Schöbla převzal fakticky až 29. 12. po obsazení Košic.

Piccione se snažil vyhnout zbytečnému krveprolití, proto připravoval operaci tak, aby maďarské jednotky byly ze Slovenska vytlačeny manévrováním. Pokud možno bez větších bojů. Silnější oddíly maďarské armády se nacházely toho času ještě v Bratislavě, Nových Zámcích a Lučenci.

Čs. armádní legionářský sbor z Itálie se skládal ze dvou divizí – 6. divize (velitel italský gen. Rossi) a 7. divize (velitel italský gen. Boriani). Celkem představoval bojovou sílu 10.000 bodáků (pojmem „bodák“ se ve vojenské statistické terminologii označoval voják bojové jednotky), 250 šavlí, 144 kulometů a 60 děl (celkem s obsluhami podpůrných jednotek a doprovodných zbraní čítal cca 19.500 mužů).

                                       

                 Českoslovenští legionáři odstřelují maďarské pozice na jižním Slovensku.

Západní úsek demarkační linie, vedoucí od Devina k Pincine u Lučence, dostala za úkol obsadit legionářská 7. divize. Ta se skládala z 33., 34., 39. střeleckého pluku s doprovodnými jednotkami včetně podpory 7. dělostřeleckého pluku.

Východní úsek demarkační linie, vedoucí od Pinciné u Lučence po Užocký průsmyk, dostala za úkol obsadit 6. divize. Tu tvořily 31., 32., 35. střelecký pluk s podporou 6. dělostřeleckého pluku a doprovodných jednotek.

Na základě získání Prešova, Popradu a Košic domácími čs. jednotkami, mohla se legionářská 6.divize přesunout okamžitě ještě do konce prosince 1918 do prostoru Poprad – Spišská Nová Ves – Košice. Legionářská 7. divize se rovněž do konce prosince 1918 přesunula do výchozího prostoru pro připravovaný postup. Na 30. 12. 1918 zamýšlel potom gen. Piccione zahájit operaci k obsazení Bratislavy.  Druhý den, 31. 12. 1918 v 17:00 zahájil legionářský 33. střelecký pluk operaci obsazení Bratislavy, postupujíce koordinovaně ve třech proudech. Nejprve bylo nutné získat z maďarských rukou bratislavské okolí.

V 9:00 došlo k tuhému boji o Devínskou Novou Ves. Z nečekaného směru na bránící se Maďary zde zaútočila 9. rota pluku, která zahnala maďarskou rotu k Bratislavě. V poledne již byla Devínská Nová Ves v československých rukách. Následně se 9. rota jako předsun přesunula do Devína.

Brána k postupu na samotnou Bratislavu byla otevřena. K legionářskému 33. střeleckému pluku dorazila slovenská delegace, vyslaná z Bratislavy, a žádala o obsazení města. Sdělila, že maďarské jednotky z Bratislavy již ustoupily za Dunaj a ve městě propuklo drancování. Gen. Piccione však další postup na daný den z opatrnosti zakázal rozkazem.

Bratislava tedy byla obsazena až v následných dnech 1. 1. – 2. 1. 1919. V odpoledních hodinách 1. 1. obsadil I. prapor pluku po boji nádraží. Druhý den, 2. 1. 1919 ve 3:00 h pronikl II. a III. prapor za přestřelek do města, kde ihned obsadil důležité objekty. Zároveň byly ve městě zajištěny a zneškodněny loupeživé poloozbrojené skupiny, které v ulicích bezostyšně rabovaly. Při obsazování Bratislavy bylo zajato 21 mužů maďarské posádky včetně 3 důstojníků a ukořistěno 327 pušek, 87 beden munice, 900 ručních granátů, 18 kulometů, 6 děl. Ve vojenských skladech ve městě potom bylo obsazením města dále ukořistěno ještě 4.127 pušek a 40 kulometů a dále získáno i 33 nákladních automobilů, 6 osobních automobilů a 85 koní.

Operace obsazení Bratislavy byla úspěšně splněna a město bylo zajištěno. Za dobu celé operace měl pluk ztráty: 3 ranění důstojníci, 4 těžce ranění muži, 35 lehce raněných, 4 nezvěstní. Zvláště se v boji vyznamenal II. prapor leg. 33. stř. pluku.

                                 

        Přesun československých legionářů pancéřovým vlakem na východní Slovensko.

Začátkem ledna 1919 již byla legionářská 6. divize rychlým přesunem v Košicích a Prešově. Rychlý postup byl umožněn především předchozím zajištěním celé oblasti domácím čs. vojskem plk. Schöbla. Leg. 31. stř. pluk byl ve Spišské Nové Vsi, leg. 32. stř. pluk ve Spišské Sobotě a Popradu a leg. 35. stř. pluk zůstal zatím jako divizní záloha v Žilině. Velitelství divize se umístilo 2. 1. do Popradu (později - 12.1. - do Košic). Pro obsazení východní části demarkační linie bylo toto území rozděleno na dva úseky. První úsek: R. Sobota – Tornaľa – Rožňava – Buzita – Haniska – soutok řeky Uhu do Laborce. Druhý úsek: povodí řeky Uh – Vajan – V. Kapušany – Užhorod – Perečín – V. Berezný – Užocký průsmyk. První úsek byl svěřen leg. 32. stř. pluku, druhý úsek leg. 31. stř. pluku.

31. stř. pluk se přepravil železnicí 11. 1. do Michalovců. S maďarskou posádkou Užhorodu zde dojednal velitel pluku vyklizení města a stažení na maďarské území. Následně dva prapory pluku (I. a III.) a baterie leg. 6. děl. pluku obsadily 13. 1. Užhorod, kde byly uvítány místním obyvatelstvem. Následný den dorazil i II. prapor pluku. Celý pluk tak byl nyní se zmíněnou dělostřeleckou baterií soustředěn v Užhorodě.

I. prapor následně do 18. 1. obsadil Perečín, V. Berezný, Užok, V. Kapušany a Vajany, čímž zajistil daný úsek povodí Uhu. Velitel pluku ve spolupráci se slovenskými vojáky bývalého rakousko-uherského c. k. pluku č. 71 z Trenčína zřídil strážní útvary, složené z těchto slovenských vojáků, v Bidovcích, Sečovcích, Michalovcích a Sobranci jako ochranu pro přepravu důležité silnice Košice – Michalovce – Sobrance – Užhorod. Dále velitel leg. 31. stř. pluku vyzval ukrajinskou jednotku, která po skončení I. sv. války obsadila Mukačevo, aby město vyklidila, neboť se jedná o československé území. Ukrajinci se na základě této výzvy stáhli z území Československa.

Leg. 32. stř. pluk obsadil svou část prostoru území k demarkační linii svými prapory odděleně. I. prapor pluku obsadil 10. 1. Tisovce, po přesunu v obtížném zasněženém terénu přes Vernár, Telgárt, Muráň, Tisovec a R. Sobotu. V Tisovci byl prapor vítán místním obyvatelstvem. Části praporu dále obsadily v okolí Tornaľu, R. Sobotu a Oždany, kde prapor sousedil s leg. 34. stř. plukem. II. prapor pluku obsadil úsek Moldava – Haniska – Čaňa. III. prapor pluku prostor Žďaňa – Laštovce. Velitelství pluku se přemístilo do Rožňavy. Při obsazování těchto oblastí byla též získána i nemalá kořist na výzbroji a výstroji, kterou za sebou zanechávala rychle ustupující maďarská armáda.

Legionářská 6. divize tak během tří týdnů obsadila svůj úsek demarkační linie a celé území zajistila.

Zde  působení strýce Ing. Františka Balátě na Slovensku končí a dne 28.2.1919 vrací se zpátky do Československé republiky, kde byl jmenován okrskovým velitelem v Chomutově.

Za svoje zásluhy v čs. legiích obdržel Ing. František Balátě celkem 11 vyznamenání, mezi nimi:  Československý válečný kříž 1914 – 1918, nejvyšší rumunský Řád Mihai Viteazul III. za hrdinství projevené v bitvách u Dobrudže, Revoluční medaili, ruský Řád sv. Stanislava III., italskou Fatigua di Guerra, srbskou zlatou medaili „Za chrabrost“, Medaili vítězství, italský válečný kříž atd.

 

 

Zpracoval: Ing. Miloš Balátě                                                           Mor. Budějovice 28.8.2013