Dodatek II - k příbuzenským vztahům s rodinou                 Mašínů z Lošan.

Z knihy PhDr. Aleše Dvořáka "Jak dědíme, tak žijeme" vydané v roce 2006 v Kolíně, vydavatelstvím Ludmily Bílé - Vzdělavací centrum Sofia, se mi podařilo získat několik velice cenných údajů. Především je to rodokmen rodu Mašínů, který potvrzuje a upřesňuje údaje o našich příbuzných Lidmile Jedličkové (1705) a Kateřině Jedličkové, které se z našeho rodu Jedličků přivdaly do rodu Mašínů.

Dále jsou v knize uvedeny údaje týkající se podoby tradiční rodiny a dědického práva, které jsou pro pochopení tehdejší doby a tím i naší rodinné kroniky velice důležité.

Podoba tradiční rodiny.

Tradiční rodina (familia) je nejblíže současnému významu slova "dům", domácnost jako ekonomická jednotka, můžeme ji také označit jako pospolitost společného stolování. Kromě více či méně široké pospolitosti hospodářovy přízně zahrnovala i nepříbuzné osoby, především čeleď - pacholky, čeledíny (famuli) a děvěčky (famulae), v některých případech i podruhy (inquilini, incolae), či celé podružské poddomácnosti. Čelední služba byla obecně rozšířeným dočasným statutem pro děti sedláků i podruhů, přičemž děti podruhů se do ní zpravidla posílaly dříve a zprvu sloužily jako pasáci a pasačky, než mohly být využity k náročnější práci. Na přelomu 18. a 19. století se čeládka postupně přeměňuje z této tradiční rodiny do role celoživotních zaměstnanců.

Pod vlivem těchto nových znalostí se poněkud mění i náš pohled  na příbuzenství s rodem Mašínů. V kronice jsem v této souvislosti uvedl, že když v roce 1728 zemřela Matěji Mašínovi lošanskému rychtáři jeho manželka Alžběta, statek nemohl zůstat dlouho bez hospodyně, našel si Matěj nevěstu na gruntě u Jedličků a dne 12. října 1728 se oženil s Lidmilou, poctivou děvečkou po nebožtíku Tomáši Jedličkovi, svém bývalém sousedu.

Jelikož jsem si slovní obrat "poctivá děvečka po nebožtíku" nedokázal vysvětlit uvedl jsem, že se jednalo pravděpodobně o dceru Tomáše Jedličky. Nyní si však můžeme být téměř jisti, že šlo skutečně o děvečku, jako členku tradiční rodiny, tedy osobu nepříbuznou, i když nesla příjmení Jedličková. V těch dobách  se totiž v matrikách vedle křestního jména uváděla i rodová jména,  podle jména gruntu (většinou u podruhů ale i přiženěných hospodářů), nebo podle otce. K ustálení příjmení po linii otcovské došlo až císařským patentem č. 591 JGS (Justizgesetzsammlung- Sbírka zákonů),  ze dne 1.11.1786, v souvislosti se zrušením nevonictví, které vedlo ke zvýšenému pohybu obyvatelstva.  

O našem příbuzenském vztahu s Kateřinou Jedličkovou, která se provdala za Josefa Mašína v roce 1840, však již není nejmenších pochyb, protože v té době již tradiční rodiny neexistovaly. 

Emfyteutické držební a dědické právo.

Emfyteutické držební a dědické právo bylo zvykovou nepsanou normou, která  v Čechách nabyla zřetelných obrysů ve 13. století. Poddaného sedláka ukotvilo toto právo  v postavení dědičného nájemce rustikální půdy a současně i vlastníka nemovitostí, živého a mrtvého inventáře s právem prodeje, darování, výměny nebo zástavy gruntu jako celku, včetně závazků. Nájemné, neboli pachtovné z rustikální půdy tvořily urbariální (vrchnostenské) dávky a církevní renta (desátky) - převážně v naturáliích.

Poddanské dědické právo se řídilo principem jednonástupnictví s vyplácením ideálních podílů spoludědicům, což vedlo k soustavnému vytlačování části populace vzešlé z usedlých rodin do neusedlé podružské vrstvy. Systém vyplácení podílů (preatensí) posiloval schopnost nových podruhů zakládat poddomácnosti a živnosti, s možností  zakoupení gruntu a návratu mezi usedlé.

Dědické řízení znalo čtyři ustálené postupy:

a) Jmenování nového hospodáře vrchností.

b) Převod na zemřelého manžela podle dědické smlouvy, uzavírané současně se smlouvou svatební.

c) Postoupení na základě testamentu. Toto právo však bylo omezeno pouze na přímé potomky.

d) Dědictví ze zákona, kdy právoplatným dědicem byl hospodářův nejmladší syn.

 V praxi se ustálilo dědictví ze zákona, ostatní postupy byly používány zcela výjimečně. Převod hospodářství na nejmladšího syna umožňoval hospodáři setrvat co nejdéle v čele gruntu a vypořádat se tak co nejlépe se systémem dlouhodobých splátek - vejruňků. Stabilizujícím faktorem bylo pravidlo nevyplácet podíl sourozenci, který zůstal v podruží na rodné usedlosti. Pokud se však rozhodl později odejít, musely mu být preatense dodatečně přiznány. Uvedené pravidlo vedlo ke zmírnění finanční zátěže nového hospodáře, který měl současně zájem vytvořit sourozencům  na rodné usedlosti takové podmínky, aby neodcházeli.

 Na základě teriziánských reforem bylo prolomeno jednonástupnictví a povoleno dělení poddanských usedlostí v souvislosti se sňatkem některého z nedědících potomků rolníka. Bylo to umožněno i  růstem výkonnosti venkovských hospodářství s přechodem od trojhonového (úhorového) hospodářství k hospodářství  dvoupolnímu (ozim, jař), při současném snižování plochy pastvin ve prospěch orné půdy a s tím souvisejícímu se zvyšování podílu ustájeného dobytka, který poskytoval dostatek hnoje pro zvyšování úrody. Očekávalo se, že možnost dohody s otcem na rozdělení gruntu ( minimální hranicí bylo 40 měr), umožní nedědicům dříve uzavřít sňatek a založit rodinu. Očekávání teriziánských národohospodářů se naplnilo, protože dělení přineslo skutečný prospěch. Současně to umožňovalo nedědícím synům sedláků únik před odvodem do armády, čehož s tichým souhlasem vrchnosti i hojně využívali. 

 Nevýhodou nástupnictví nejmladšího syna bylo, že hospodář často zemřel dříve, než mohl své hospodářství předat dědici. Grunt byl sice majetkově nedotknutelný, avšak otčím, který se většinou ujal poručnictví hleděl především na zájmy svých vlastních dětí. Nebylo výjimkou, že otčím strhnul nástupnictví na vlastního syna, když přesvědčil zákonného dědice, aby se přiženil na jinou usedlost.  Všechny tyto okolnosti měl na paměti císař Josef II., když svým patentem č. 658 JGS z roku 1787 nařídil, aby hospodářství připadlo vždy nejstaršímu synovi.  

Tato reforma nepochybně zrychlila držební cyklus, čímž rozhojnila počet zaopatřených mladých rodin a tím i dostatek mužských potomků - potencionálních rekrutů. Tím, že dědic dosáhl plnoletosti  ještě za otcova aktivního života, odstoupil hospodář z čela domácnosti a předal grunt synovi. Přínosem jistě byla i skutečnost, že mohl otec předávat synovi svoje zkušenosti, i když veškerá odpovědnost již ležela na bedrech mladého hospodáře.

V souvislosti s tím se objevila na scéně i nová instituce výminku, jako doživotního zaopatření odstoupivšího hospodáře a hospodyně. Legislativně byl výminek upraven guberniálním nařízením z roku 1771 ve kterém bylo ustanoveno, že  předmětem  výminku nesmí být půda, ale plnění v podobě naturálních dávek a služebností bytu, ale i užívací právo k vyjmenovaným pozemkům. Výminek podléhal vrchnostenskému schválení až do roku 1848, kdy se stal předmětem volné dohody zůstavitele a dědice, která se zápisem do pozemkových knih měnila ve věcné břemeno. Tato úprava se praktikovala až do roku 1948, svědčí o tom např.  i zápisy na listu vlatnictví č. 115 v k.ú. Lošany, kde jsou zapsány pozemky převedené na mě a moji sestřenici Janu Festovou s vyznačeným věcným řemenem: právo zástavní za pohledávku 40 000,- Kčs na Miloše Balátě za Annou Baláťovou  a dále právo doživotního výminku pro manžele Jana a Annu Krulišovy a právo doživotního důchodku pro Josefa a Barboru Novotných.

V nových tržních poměrech, které zavládly po roce 1848 bylo pro výminkáře velkou výhodou naturálnost dávek, protože je chránila před poklesem výkupních cen zemědělských  produktů a růstem míry inflace.

Myslím si, že tyto skutečnosti uvedené v knize Aleše Dvořáka "Jak dědíme, tak žijeme" pomůže i nám lépe pochopit některé skutečnosti, uedené v naší kronice.

Zapsal: Miloš Balátě v Moravských Budějovicích, dne 28.7.2008.